Alexandr Mitrofanov: Abychom se přestali stydět

30. říjen 2014

Pocit palčivého studu zaznamenal jsem včera večer v části veřejného prostoru. Nositelé tohoto pocitu sledují veřejné a politické dění doma i v zahraničí. Zapnuli ve středu večer Události, komentáře České televize. A neřídí se v životě heslem „To chce klid“.

V televizním studiu vyprávěli divákům podrobnosti o tom, jak pracuje úřad prezidenta České republiky, dva muži. Jeden v srpnu 1968 vyšel spolu s dalšími sedmi statečnými na Rudé náměstí protestovat proti okupaci Československa. Druhý je synem ženy, která tam byla taktéž.

Dozvěděli jsme se, že protokol Pražského hradu byl schopen a ochoten uznat za akceptovatelnou pouze paní Natálii Gorbaněvskou, neboť tak zněl příkaz shora, a pak připustit existenci jakýchsi „jejích přátel“. Nikoli lidí, kteří tehdy byli na Rudém náměstí a kvůli požadavku svobody pro Československo podstoupili zatýkání a věznění.

Čtěte také

Někdo se může ptát, proč máme brát za bernou minci jejich vyprávění, nikoli případný výklad Hradu. Nelze popřít, že leckomu vyhovuje spíše přikývnout soudně usvědčenému lháři než veřejně dát za pravdu člověku, který kvůli tomu, že se zastal lidí v Československu, zažil více než pět let ustavičného mučení v sovětské psychušce, jak se říkalo pseudoléčebným zařízením, do nichž Kreml zavíral disidenty.

Hradní mluvčí naložený v majestátu ovšem děl, že oni na výroky lidí, kteří nedostali státní vyznamenání, nereagují. Takže jiný výklad kromě potvrzení faktu, že úřad hlavy státu prochází nikým nevyhlášenou privatizací, ani nebude.

Měl jsem možnost zaposlouchat se do vyprávění Viktora Fajnberga o některých momentech jeho více než osmdesátiletého života. On se pořád pral. Od dětství, kdy mu malí haranti nadávali do židáků, přes mládí, kdy seřezal sovětského policajta zvaného milicionář, který mu nadával do židáků, až do hlubokého stáří, kdy alespoň praštil hůlkou antisemitského křiklouna v Paříži.

Viktor Fajnberg (uprostřed)

Včera mi řekl slova, která si budu pamatovat: „Jste-li v bezvýchodné situaci, zkuste zůstat sám sebou. Pak buď zemřete, nebo zvítězíte. Proto nerad poslouchám řeči o odvaze. Každý člověk touží po tom, aby zachoval svou jedinečnost a nezměnil se do podoby někoho jiného.“

Měli jsme tady vzácnou názornou ukázku dvou protichůdných typů chování. Nositel jednoho z nich ani po osmdesátce neuhnul z cesty, na které se vždy snažil o zachování jedinečného „já“. Nositel druhého typu chování je dnes někým jiným, než kým býval před dvaceti lety, jak přisvědčil politolog a někdejší politik Daniel Kroupa. V zájmu osobní moci odhodil vše, co naoko vyznával, a přifouknut úřadem odměňuje ze státního své obdivovatele. Zapadá to do nikdy neskrývaného opovržení většinou lidí.

Ve stejné části veřejného prostoru, kde se rozléhal stud kvůli tomuto prezidentovi, už ale vznikla debata, jaký má být jeho nástupce, abychom se přestali stydět. Diskuse je teprve v začátcích. Padl názor, že by takovou osobnost měli volit jak vzdělanci, tak hospoda. Úkol hodný Nobelovy ceny.

Autor je komentátorem deníku Právo.

autoři: ami , Alexandr Mitrofanov
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.