Alexandr Mitrofanov: Ať žije sociální síť, sbližuje lidi
Často slyšíme nářky nad odlidštěností doby. Populární je v této souvislosti obviňovat sociální sítě. Tento fenomén přehlédnout nelze, je ale možné ho nemít rád.
Mezi hlavní argumenty odpůrců komunikace na sítích patří tvrzení, že lidi atomizuje. V představách kritiků se lidstvo stává mraveništěm, kde ale mravenci nepracují spolu, ani se nedorozumívají tykadly, ale každý sedí u svého počítače, tabletu nebo mobilu a je sám a nešťastný, neboť mu chybí kolektiv.
Což o to, ke kritice sociálních sítí je možné přidat zmínku o často nemožném chování některých uživatelů, kteří tam přicházejí především za tím účelem, za kterým se jinak chodí do války nebo, u sexuálně frustrovaných mužů, do nevěstince. Když se nemohou vybít doopravdy, ať už puzeni nezvládanou agresivitou, nebo jen pohlavními problémy, vrhnou se do virtuálního sebeuspokojování.
Toto všechno je ovšem pouhá část vyprávění. Zakomplexované kreatury, nebo osoby a firmy na sítích pracující, protože potřebují prodat svůj politický, ekonomický či odborný program anebo výrobky, by neměly zastínit jinou stránku komunikace mimo setkání tváří v tvář. Protože tyto onlinové činnosti, kterých každý člověk aktivní na síti uskuteční denně až stovky, mohou v řadě případů vést k činům offlinovým.
V pondělí jsme se na pár hodin sešli a popovídali jsme si. Mimo počítač, tablet či mobil. Viděli jsme si do tváří. Měsíce až roky předtím jsme se většinou znali jen z twitterové timeliny. Mnohé lidi jsem ihned poznal, i když jsem je nikdy předtím „klasickou cestou“, tedy tváří v tvář, neviděl.
Kreatury, grafomany, trolly stranou
Ale pamatoval jsem si, jak vypadali na profilové fotce. A také, jak reagovali na tu či onu probíranou věc, jaké mají názory, u některých jsem dokonce nahlédl do části rodinného zázemí, kterou dobrovolně poskytli jiným.
Nikdy před vznikem sociálních sítí jsem neměl jistotu, že budu mluvit s člověkem, kterého znám, a přitom jsem ho v tu chvíli osobně potkával poprvé v životě. Doplnit bylo nutné jen takzvanou osobní chemii. To jsou ty odstíny osobnosti, které lze odhadnout jedině tak, že se tomu člověku díváte do očí.
Z desítek pondělních setkání bylo zklamáním jen jedno, ale nebylo to zklamání náhlé a neočekávané. Ten člověk se už předtím projevoval na síti podobně, jak to předvedl naživo.
Dlouho jsem nezažil tak příjemnou atmosféru, protože ji tvořili lidé, kteří si dávno předtím vyzkoušeli ty další, zdali jim sednou, zdali nebude povídání s nimi pouhá ztráta času, a zdali budou mít z těchto setkání obohacující radost. Šli tedy najisto.
Bylo vidět pouhým okem, že drtivá většina účastníků tu radost z rozhovorů se známými neznámými skutečně měla. Někdy i větší než z povinné komunikace s příbuznými, s nimiž si, zvláště v této době, kdy se lidé dělí podle zastávaných názorů, vlastně často nemá co říci.
Odsuňme tedy kreatury, grafomany, trolly a další stranou. Nemusíme si jich všímat. Naopak chci vzdát hold sociální síti. Umí dát dohromady blízké lidi.
Autor je komentátorem deníku Právo
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
