Alexandr Mitrofanov: Biľak odešel, jeho věc žije

6. únor 2014

Když se za politické vtipy ještě mohlo trestat, povídal se tento. Přijde Vasil Biľak za Gustávem Husákem a pláče. „Co se stalo, Vasile?“ ptá se Husák. „Už nemůžu, soudruhu generální! Všichni se mi jen vysmívají. Víš, když přijel ten ministr od Japonců, strká mi pracku, uklání se a říká: ,Ušimisako.' Jasně, zamázli jsme to, že se jenom představoval. Ale včera! Přiletěl Honecker. Vyleze z letadla, ani nesejde schůdky a už řve: ,Achoj Fasil! Jak šiješ?'“

Dnes Biľak zemřel. Dožil se 96 let. Nikdy nebyl odsouzen. Bydlel ve své vile. Je pravda, že už v jiné zemi. Ale, jak by řekli propagandisté minulého režimu, Biľakova věc neumřela a bude tu dál mezi námi.

Přinejmenším pokud budou žít lidé, jejichž byl Biľak jen viditelným zástupcem. Zůstat u toho, že to byl přiblblý exot, který se nechvalně proslavil tím, že na toaletě potají strčil Leonidu Brežněvovi zvací dopis, by bylo neprozíravé až hloupé.

Biľak byl archetyp. Když byl na vrcholu moci, vyvolával antipatie i u některých spřízněnců. V Česku mimo jiné proto, že byl Slovák, a to ani ne Slovák, ale Rusín, hovořil zvláštní mluvou, proti které je řeč Andreje Babiše téměř čítanková. Ale to je detail. Byl tehdy až příliš prosovětský a nedodržoval takovou tu elementární míru slušnosti, kterou i s komunisty sympatizující obyvatelé po jejich vůdcích přece jen žádali.

Jenže dnes, s odstupem času, loučí se s ním mnozí jeho současníci a nyní již obdivovatelé s upřímnou slzou v oku. Vzešel totiž z nuzných poměrů, a dostal se na samý vrchol. Nikoli proto, že byl extra šikovný v řemesle, neboť na saka se pouštět neměl. Ne. Včas se zorientoval, kde tehdy sídlila skutečná síla, oddaně a s pevnou vírou, že tak to má být, jí sloužil a zmnožoval její skutky na zemi. Musel s tou silou uzavřít smlouvu a stvrdit ji krví. Především cizí.

Stejnou cestu urazily statisíce lidí, kteří zůstanou době a režimu za poskytnutou šanci nadosmrti vděční. Jsou přesvědčení, že by jinak, s dělnickým či dalším neprivilegovaným původem, bez konexí a peněz neměli nikdy možnost vystudovat vysokou školu a pak působit až tam, kde se řídil průmysl či zemědělství.

Loučení s Biľakem je pro ně loučením s časy, kdy lépe už bylo. A také záminkou k novému vzplanutí nenávisti vůči světu kolem nich, který je pro ně cizí, plný nepořádku, nespravedlivý, nepochopitelný a proto zralý na to, zmizet v pekle. Bylo by ale další neprozřetelností domnívat se, že je to navždy odcházející jev, který zmizí s Biľakovými generačními druhy.

Nechápání, odcizení a z toho vzešlý strach vůči světu, který je obklopuje, to je situace mnoha lidí v každé době. Život je sám o sobě krutý. Vývoj společnosti spočívá především v tom, že se snaží umožnit slabším jedincům takovou existenci, která by je netlačila do zoufalství končícího hledáním silného muže, který se za ně pomstí těm boháčům, chytrákům a jiné verbeži, která opanovala svět. Ten svět, který byl za Biľaka až na nepatrné mouchy skutečně jejich.

Autor je komentátorem deníku Právo.

autoři: ami , Alexandr Mitrofanov
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.