Alexandr Mitrofanov: Chléb, hry a vlajka

Proti Unii se protestuje v různých členských zemích. Jak to, že nevidíme zlepšení našeho života, křičí v ulicích nezaměstnaní. Mají pravdu, jejich život se nelepší. Jak to, že se dnes máme hůře než včera a není žádná jistota, že zítra bude lépe, volají ti, kteří práci ještě mají. Mají pravdu, vyhlídky nejsou přehnaně optimistické.

Odpověď se zvedá jako vzbouřenecký prapor: Za všechno může Evropská unie! Nepřítel musí být zvenčí, to přece dá rozum. Byrokraté z Bruselu, lakomí bankéři, velkokapitalisté, politici, holiči, za všechno můžou oni. Patří sem, jako ve známém vtipu, pouze otázka proč holiči. S ostatním bude většina evropských nespokojenců asi souhlasit.

Byli jsme o Velikonocích za známými v sousední zemi. Bydlí na konci malé vesnice. Je plná nezaměstnaných. Když jim známí nabídli práci na stavbě nedokončeného domku, pár chlapů přišlo. Po večerním návratu je majitelé našli uprostřed mohutného mejdanu. Když zahlédli přijíždějící auto, vylezli na střechu a předstírali, že tam něco dělají. Potmě.

Zůstaly po nich nedodělky. Vrátit se a napravit šlendrián ale odmítli. Prý mají vlastní hrdost. A žádný přistěhovalec, byť jen z jiné části země do jejich vesnice, je nebude komandovat. Beztak za všechno můžou cizáci.

To je krajní případ, ale nálada je příznačná. Zásada chléb a hry platí od starověku a nic se na ní nezměnilo. Až po nasycení žaludku a ukojení základních emocí lze uvažovat o dalším šlechtění poměrů.

Lidstvo v této oblasti dospělo k následující dělbě práce. V čele tlupy, kmene, obce, kraje, země, nadnárodního celku stojí nejpodnikavější a nejaktivnější občané, kteří požívají určitých výhod výměnou za to, že svým lidem zajistí přiměřený blahobyt. Nebo alespoň chléb a hry. Těmto lidem se říká politici.

Na rozdíl od nepolitiků, kterým je dovoleno mít rozum a emoce na úrovni romantického adolescenta, by měli politici prokazovat vlastnosti dospělých jedinců. Včetně zdravého cynismu, který vyplývá z chápání okolností, které není možné ovlivnit a nezbývá než z nich vytěžit nejvíce pro zájmy komunity.

Je tu ovšem podmínka, že komunita musí být schopna jak vygenerovat mimořádné jedince, tak mít dost rozumu na to, aby si vynutila pracovitost svých členů. Ale to je jiné téma.

Přirozenou reakcí mnoha lidí na životní strázně je zakuklit se. Od unie k národnímu státu, pak sestupně do kraje, města, čtvrti, příbytku a nejlepší by bylo vrátit se zpět do maminky. Když ale razí Miloš Zeman opačný směr evropského federalismu, dělá to s vědomím, že stávat se menším a ještě menším, až budu nejmenší na celém světě, je úděl v lepším případě básníka, v horším pak zkrachovalé lidské existence.

Vlajka Evropské unie nad Pražským hradem proto znamená, že Zeman, ať už je jakýkoliv, bere práci politika vážně.

Autor je komentátorem deníku Právo.