Alexandr Mitrofanov: Hybatelé, nebo služebníci dějin?

29. květen 2014

Bývalý ruský ministr ekonomiky ve vládě prezidenta Jelcina Andrej Něčajev napsal: „Ostatně ani my jsme to nemuseli mít až tak špatné. Škoda, že zastřelili Stolypina a na dědečka stříleli špatně.“

Pjotr Stolypin byl reformátorem ruského hospodářství v prvním desetiletí 20. století. Po atentátu zemřel a jeho věc dál nepokračovala. Také na muže, kterého Něčajev označuje za „dědečka“, byl spáchán atentát. Dětem se v Sovětském svazu o tomto politikovi vyprávělo jako o „dědečkovi Leninovi“. Lenin přežil a ještě pár let byl aktivní.

Oživuje to úvahy o úloze osobnosti v dějinách. Z Něčajevových slov vyplývá, že osobnostem přikládá značný vliv: Nebyl-li by Stolypin zastřelen, mohlo by to pak s Ruskem dopadnout jinak. Když to dovedeme do logického závěru, nemusel by zkrachovat tehdejší systém a neuskutečnil by se ani atentát na Lenina, protože ten by zůstal bezvýznamným ruským emigrantem.

To je spor, který patrně nikdy neskončí. Jsou lidé determinováni dějinami do té míry, že v podstatě pouze vykonávají jakýsi příkaz doby? Anebo velké osobnosti opravdu dokáží pohnout dějinami?

Bylo by pošetilé se do tohoto sporu vkládat s nějakou novou teorií. Ale samotná praxe těchto dnů nás znovu k tomuto problému přivádí. Přinejmenším příběh dvou lidí, kteří se dostávají do popředí ve dvou zemích, které od nás nejsou vzdálené.

Čtěte také

Petro Porošenko je novým ukrajinským prezidentem. Má velkou šanci říct vlastní slovo ve zmíněné debatě o tom, zda člověk určuje běh dějin, nebo je naopak jejich služebníkem. Před ukrajinskou hlavou státu stojí totiž hned několik zcela neodkladných úkolů, které se navíc navzájem – na první pohled – naprosto vylučují.

Dějiny mu zákeřně připravily následující agendu. Musí být diktátor. Vítězství hned v prvním kole mu totiž zajistila většinová a velmi silná vůle obyvatel, aby si to vzal do ruky opravdový sekáč, který se nezakecá. A zintenzivnění vojenské operace proti separatistům na východě dokazuje, že Porošenko tento hlas slyší.

Zároveň ale musí být do té míry demokratem, aby si nepokazil vztahy s Evropskou unií a USA, bez nichž by se Ukrajina nejspíše zhroutila do naprostého chaosu. Ale aby to nebylo tak jednoduché, současně musí ukrajinský prezident nastolit korektní vztahy s Ruskem, protože v opačném případě nebude v jeho zemi nikdy klid. Toto všechno musí uskutečnit v krizové situaci a bez týmu zkušených a prověřených spolupracovníků. A včil mudruj.

Polský premiér Donald Tusk (vlevo) a ministr zahraničí Radek Sikorski v Sejmu při jednání o pomoci eurozóně

O dost jednodušší poslání má na první pohled polský nominant na funkci neoficiálního evropského ministra zahraničí, současný šéf tohoto resortu ve své zemi Radosław Sikorski. EU je sice také v krizi, nikoli však – zatím – v krizi existenční jako Ukrajina. Jenže pokud budou v jejím čele stát nevýrazní byrokraté, jak tomu bylo dosud, k ostré fázi krize může brzy dospět. Sikorski se ukázal jako politik, který vyčnívá.

Uvidíme, jak dopadne Sikorského nominace a jak si bude vést Porošenko. Přinese to další fakta pro debatu o úloze osobnosti v dějinách.

Autor je komentátorem deníku Právo.

autoři: ami , Alexandr Mitrofanov
Spustit audio