Alexandr Mitrofanov: Informační válka o Ukrajinu ve stylu Brežněva

Konstatování, že v Rusku se vládci vrátili k propagandě, která se používala za Brežněva, by však nestačilo. Lze tam najít propojení na stalinskou dobu a navíc autoři, dle výsledného produktu, znají také odkaz Josepha Goebbelse. Byla by to látka pro zkoumání vnitroruských souvislostí, kdyby...

Kdyby se tyto dezinformace cíleně nešířily mimo území Ruské federace. Česká republika není výjimkou. Pakliže toto úsilí ruského režimu má v českém prostředí odezvu, jde o naše domácí téma.

Strukturovaně popisovat reakce české veřejnosti na ruské informační kanály je nad možnosti tohoto komentáře. Navíc to na této stanici, jejíž posluchači se zajímají o veřejné dění, není ani nutné. Vyhrocenou a proto z hlediska žánru čistou podobu mají tyto reakce v založení spolku Přátelé Ruska v České republice, který si dává za cíl vymýtit „nenávistnou a lživou propagandu českých politiků a médií, která je součástí celosvětové hysterie Západu“.

Pro člověka, který se tématem nezabývá podrobně, je ale velmi těžké oddělit zrno od plev. Kde je tedy propaganda, a kde jsou fakta. Před necelými třemi roky jsem začal dění v Rusku sledovat denně, a pokud to jen jde, tak online. Bylo to dávno před krymskou krizí a šlo o studium procesů, které se odehrávají v Rusku samotném.

Mám výhodu. V časovém kontinuu jsem postupně měl před očima pozvolný proces pomalého vytěsňování i té okleštěné svobody projevu, která v zemi existovala. Souběžně sílil tlak na zavedení někdy až tmářských pravidel, podle nichž se mají lidé chovat. Zároveň mohutněl proud falše a přímých lží o stavu země i světa, který zahlušoval hrstku objektivních médií. Uvědomuji si, že neuvádím žádné příklady. V případě, že to bude nutné, není ale problém je vyhledat.

Problém je – a teď mluvím o Česku – v něčem jiném. Vím z vlastní zkušenosti, kdy jsem ony příklady v debatách s lidmi, kteří pijí pouze z ruských potoků, opravdu uváděl, jak to dopadlo. Menšina byla schopna se zamyslet nad tím, že existuje i jiný výklad událostí, než který prezentuje Kreml. Většina zůstala neoblomná. Drží se své směsice slavjanofilství, antiamerikanismu, touhy po pevné ruce a až erotického uctívání hrubé síly.

Můj závěr je, že jsou to lidé, kteří nedokážou žít bez pána s knutou, který stojí nad nimi a za věrnou službu jim občas hodí kost. Od Američanů jako spojenců možná čekali víc než kost, dejme tomu párek s pivem. Nedostali nic. Se vzkazem, že si na to mají vydělat sami. Teď vkládají naděje v Rusy.

Kreml má tyto lidi rád. Ale jen jako svůj kanonenfutr. Protože bezpochyby válku vede, byť zatím informační. Francouzi říkají: A la guerre comme à la guerre. Válka je válka.

Autor je komentátorem deníku Právo.