Alexandr Mitrofanov: Jurečka jako náznak jiného politika?

14. srpen 2014

Po listopadu 1989 se vystřídala dlouhá řada politiků. Měli jsme štěstí na tři výrazné postavy. Ostatní je napodobovali. Jedni nevědomky, jiní si mustr vybrali coby klíč k osobnímu malému úspěchu.

Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman na dlouhou dobu určili, jak se budou chovat jejich spolupracovníci a následovníci. Politický prostor se naplnil desítkami pravicových politiků, kteří mluvili s intonacemi pana docenta, později profesora, a snažili se být arogantní.

Vyskytli se i kreativci, kteří se pokusili předvádět Klause kříženého se Zemanem. To byl například Mirek Topolánek. Ale dejme tomu Zdeněk Škromach kopíroval svého tehdejšího předsedu bez větších ambicí a s vědomím možností své maličkosti.

Zatím největší střet protichůdných modelů proběhl během přímé prezidentské volby. Karel Schwarzenberg vystupoval jako protiklad Miloše Zemana coby geniálního představitele plebejství se vším, co k němu patří. Přitom neměl kromě šlechtického původu jinou nabídku, která by zabrala mimo okruh skalních příznivců.

Čtěte také

Urozená hrdost, kterou tu a tam demonstroval při hodnocení české společnosti, se navíc tu a tam vytrácela, když měl ve funkci ministra zahraničí promluvit ke sporným krokům západních spojenců. Tam se najednou dokázal přiblížit čecháčkovství.

Stalo se to kolem uznání kosovského státu. „Nemůžeme se vymykat z evropského trendu,“ řekl tehdy Schwarzenberg. „Vlak se rozjel,“ poznamenal s tím, že neuznání nezávislosti Kosova by na tom nic nezměnilo.

Marian Jurečka

Zeman se v souboji se Schwarzenbergem stal prezidentem zákonitě. Záměrně cílil na city těch spoluobčanů, kteří chtěli preferovat „svého“ před „cizákem“, ať už z hlediska národnosti či sociálního statusu a kulturního zakotvení. Až se stal hlavou státu, setkal se však s mimořádně tvrdým odsudkem jednoho politického začátečníka, který neměl se Schwarzenbergem vůbec nic společného. Dokonce byl a je přímým protikladem „knížete s čírem“.

První místopředseda lidovců, mladý soukromý zemědělec Marian Jurečka po příhodě nad korunovačními klenoty prohlásil: „Jsou chvíle, kdy si politik nemůže dovolit přivodit virózu a namazat se jako ruský mužik.“ Čas plynul, proběhly sněmovní volby, lidovci uspěli a kritizovaný prezident nakonec jmenoval kritika Jurečku ministrem zemědělství.

Čtěte také

Ten od té doby vzbuzuje naděje, že by mohl přijít s jiným modelem chování politika, než který jsme poznali. Havlovský a schwarzenbergovský typ je mimo jeho přirozenost, ale neuchyluje se k buranství, nadřazenosti ani nabobství, které předváděli jiní držitelé vysokých funkcí. V sociálních sítích působí přirozeně, v úřadu zatím nechybuje.

Jurečka se přitom nebojí přišpendlit občany vyděšené již ze samotného faktu sankcí proti Rusku jako „připodělané“. A těžko mu někdo vyčte cizáctví nebo nelidovost. Zároveň důsledně hájí svobodu a demokracii a drží pevný protikremelský postoj.

Naděje by tu byla. Teď ještě, jak dopadne.

Autor je komentátorem deníku Právo

autoři: ami , Alexandr Mitrofanov
Spustit audio