Alexandr Mitrofanov: Poklidný Kyjev a samopal pod polštářem

Ale může říct, že na místě byl, viděl to, co viděl, a podvědomě srovnával s tím, čím jsou lidé ovlivněni u nás doma a co si mnozí o stavu na Ukrajině myslí.

Za prvé Kyjev už není to bouřlivé město, které několik měsíců vévodilo televizním obrazovkám a online streamům zahalené do kouře hořících pneumatik, plné davů na Majdanu a v přilehlých ulicích, město, v němž se bojovalo a umíralo. Majdan sám je dnes jako každé jiné náměstí. V části, kde probíhá obvyklý ruch s chodci a silničním provozem, je zcela zbaven známek nedávných bojů.

Vzpomínkám a současnosti je věnován kus náměstí s velkými stojany a pak pár set metrů přilehlé ulice. Tam na vás atmosféra střetů, v nichž za lepší Ukrajinu umírali lidé nejrůznějšího věku, dýchne naplno. Všudypřítomné fotografie, květiny, nápisy, kříže, ikony člověka citově vtáhnou, ať při tehdejším pohledu na obrazovku měl k událostem jakýkoli vztah.

Čtěte také

Za druhé musí být nepřipravený návštěvník udiven, jak se neshoduje představa o ukrajinském nacionalismu s tím, co vnímá vlastními smysly. Skoro sto procent nápisů v kyjevských ulicích je v ukrajinštině. Ale je kumšt v rozhovorech kolemjdoucích tento jazyk zaslechnout. Mně se to povedlo za zhruba pět hodin v centru města čtyřikrát. Zbytek tvořila ruština. Tou s vámi ochotně komunikují všude, od banky až po restauraci specializovanou na místní jídla, s personálem v ukrajinských krojích.

Rusky jsem se bavil na zahradě ústřední vojenské nemocnice i se dvěma vojáky, kteří během své dovolenky přišli navštívit raněného kamaráda. Bojují u Luhansku. Arťom odpovídal rusky, Maxim zpočátku taky, pak přešel na ukrajinštinu, čímž jsme najeli na způsob, který se používá nejen v místní televizi, ale i v běžném životě. Jako u nás mezi česky a slovensky mluvícími.

Kyjevský Majdan se stává turistickou atrakcí|foto: Martin Dorazín

Maxim a Arťom chtěli, aby zahraniční novináři pověděli ve svých zemích pravdu o Ukrajině. Proto nám říkali bez zábran tu svou. Byla plná kritiky velitelů, jež podezírali ze zrady a napomáhání Rusům, s nimiž důstojníky pojí společná minulost v sovětské armádě. Smáli se představě, že na východě země zuří válka kyjevských vojsk s místními obyvateli.

Podle jejich svědectví nejdříve stáli proti nim především žoldnéři z Ruska, a když je začali vytlačovat, nastoupily regulérní oddíly ruské armády. „Příměří?“ divil se Maxim. „To jsou povídačky. Kdyby mi to velitel nesdělil telefonem, žádný rozdíl bych ani nepoznal.“

Čtěte také

K novému vrchnímu veliteli, prezidentu Petru Porošenkovi, se stavěl zdrženlivě: „Zatím nemám dost informací, abych ho hodnotil. Zdá se, že mu jde o dobrou věc. Otázka je, jestli něčeho dosáhne.“

Arťom pak dodal větu, která se mi po letmé návštěvě Kyjeva stále vybavuje: „Jestli je možné žít s Ruskem v míru? Ano, je. Musíte ale mít samopal pod polštářem.“

Autor je komentátorem deníku Právo.