Alexandr Mitrofanov: Triumfátor sovětského původu
Busta Vladimira Putina má být odhalena k 70. výročí konce druhé světové války v jeho rodném Petrohradu. Putin má podobu římského císaře.
Před několika dny dovršil patnáct let pobytu na vrcholu moci. Prohlásil, že slavit nehodlá. V ruských médiích se o tomto mezníku ale psalo.
Prorežimní publicisté se drželi hesla, které nově zadal první zástupce šéfa prezidentské administrativy Vjačeslav Volodin: „Dokud je tu Putin, je i Rusko. Nebude-li Putin, nebude ani Rusko.“ Prezidentova obliba, která se i podle nezávislých průzkumů pohybuje kolem 85 procent, ukazuje, že tato rovnice v hlavách Rusů zakotvila pevně.
Menšina publicistů rozebírala, co špatného přinesl tento prezident, pak premiér, pak znovu prezident, ale ve skutečnosti vládce podle byzantských pravidel, zemi, která ho tolik uctívá.
Argumentů mají nepřeberně. Jenže tyto autory vnímá jen zhruba patnáctiprocentní část obyvatelstva, která na nic nemá vliv. A neustále se tenčí, protože růst emigrace, který konstatují tamní statistici, se týká především lidí z této skupiny chytrých, vzdělaných a podnikavých.
To jsou ale domácí ruské starosti. Nás by měl zajímat fenomén Putin jako zahraničněpolitický prvek současné politiky Kremlu.
Často se v našem veřejném prostoru setkávám s nepochopením, co vede tohoto člověka k činům, které, viděno očima průměrného Středoevropana, buď nedávají u psychicky zdravého jedince smysl, anebo nutí přehodnotit naše představy o světě, v němž zdatně operuje takový muž, který má k dispozici velkou armádu a jaderné zbraně a je přitom duševně zdráv.
Klíčů může být a určitě je mnohem více než jeden. Pracovně ale navrhuji hypotézu: Putin coby homo sovieticus (rusky sovok), který uvěřil, že může být jako římský císař.
Jeho veřejně vyjádřená lítost, že se s rachotem dějinné katastrofy rozpadl Sovětský svaz, nebyla náhodná ani to nehrál pro domácí a zahraniční publikum. Bylo to sténání zraněné duše. Sovětský režim totiž Putina zrodil a choval se k němu jako k milovanému dítěti.
Jako většina lidí na všech rozhodovacích úrovních pozdního SSSR pocházel i on ze slabších sociálních vrstev. Vynikal ale nadobyčejnou ambiciózností, která ho už na střední škole přivedla do podatelny KGB, kde se ptal, kdy a jak může k tajným vstoupit.
Chtěl mít moc nad lidmi. Nakonec ji získal. Sice už po rozpadu systému, kde se cítil komfortně, ale zato mohl použít všechny své síly a veškeré mocenské a vojenské kapacity, aby zemi svých snů vytvořil znovu, byť v jiné podobě.
Na přípravy padlo těch patnáct let. Dnes má u nohou pokořené obyvatelstvo, potlačenou, vyhnanou nebo zavražděnou opozici, rostoucí výdaje na zbrojení, téměř absolutní moc.
Základy z vysoké školy KGB a následná praxe mu pomáhají balamutit mozky nejen doma, ale i v zahraničí. Pod vavřínovým věncem triumfátora je však stále týž homo sovieticus. I proto je tak blízký a důvěrně známý tolika lidem u nás.
Autor je komentátorem deníku Právo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
