Alexandr Mitrofanov: V zemi tekutých písků
Čas od času narazím ve svých debatách s různými lidmi na člověka, který se hlásí k demokratické levici. To se mi stalo právě před několika hodinami a probírali jsme, zda by bylo dobře, kdyby se ČSSD po nevydařeném lánském puči rozdělila na strany dvě.
Osobně v diskusi na toto téma, a musím říci, že tato nebyla první, používám pracovní označení, že by Česká strana sociálnědemokratická vyplodila jak partaj postkomunistickou, tak sociálnědemokratickou západního střihu. V současné straně Lidového domu totiž obě přežívají zároveň jako Jekyll a Hyde.
Můj protějšek sdílel názor, že by to bylo nejen pro českou levici, ale celkově pro českého voliče užitečné. Nesourodost lidí, kteří reprezentují ČSSD, je totiž tak do očí bijící, že se už nedá skrýt ani před málo pozorným divákem.
Příklad, kterému se za bývalého režimu říkalo názorná agitace, poskytla nedávno debata v Poslanecké sněmovně, v níž ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka nenapadala kvůli jeho pozici ohledně krymské krize opozice, nýbrž obzvlášť antizápadní poslanci jeho vlastní strany, kterou je, jak známo, ČSSD.
To ovšem není jediný okamžik, v němž vyplouvá na povrch neslučitelnost zásad, které vyznávají jednotliví, i veřejně dobře čitelní, představitelé sociální demokracie. Pro stručnost je možné zmínit dvě jména, Jiří Dienstbier a Zdeněk Škromach. Nejde o jejich osobní vzájemnou animozitu. Nejde z důvodu, že není vyvolána spory o něco druhořadého nebo tím, že si nesedli jako dva chlapi. Jsou to politici z naprosto různých světů.
Férovější by bylo, obrazně řečeno, kdyby jedna strana sjednocovala Škromachy, a druhá Dienstbiery. Volič by měl jednodušší výběr. Jenže k tomuto rozdělení ani v okamžiku, kdy by se to dalo pochopit – po lánském puči – vůbec nedošlo. Proč?
Povrchní příčiny jsou zjevné. Muselo by se soudit o majetek, o logo, o Lidový dům. Vítěz by sice bral vše, ale demokratická levice by si o posílení po potocích špíny, které by toto dělení doprovázely, mohla nechat jenom zdát. A pak je tu důvod hlubší, který měl na mysli Bohuslav Sobotka, který si vědomě vybral osud šéfa ostřelovaného nejen opozicí a koaličním, ano, partnerem, nýbrž také nepřáteli zevnitř partaje.
V této zemi totiž nejsou předpoklady pro opravdu silnou demokratickou levicovou stranu, která by okatě odvrhla postkomunismus a přihlásila se pouze k evropské liberální demokracii. Rozhodně by nemusela nikdy překročit dvacetiprocentní práh. Nejsou na to lidi. Postkomunistická, ale formálně nekomunistická strana, která by mohla vzejít z lůna sociální demokracie, by naopak riskovala osud kováříčka ve stínu jasného kováře KSČM.
Před pár dny jsem se zúčastnil sezení s odbornicí na volební kampaně, která pracovala kromě Česka také v dalších zemích Evropy a světa. Podle ní je většinový český volič samorost. O politiku se nezajímá. Věří zásadně slibům lidí, které nezná. A stále těká, protože není nositelem žádných pevných hodnot. Je to země tekutých písků.
Autor je komentátorem deníku Právo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
