Alexandr Mitrofanov: Vracejí se pocity staré 40 let

Události konce roku 1989 přinesly naději, že tato fatální hrozba zmizí. Francis Fukuyama dokonce euforicky vyhlásil tezi o konci dějin. Míní se těch zlých, v nichž se lidé zabíjejí ve velkém a nejsou schopni vyvodit závěry z hekatomb. Ty závěry by měly znít, že mír je vždycky lepší než válka.

Fukuyama vycházel z premisy, že lidstvo se uzdravilo z nemoci zvané komunismus. A tak získá imunitu a k ničivé srážce dvou společenských systémů nedojde, protože tu bude už jenom jeden.

Od té doby vypuklo ve světě mnoho lokálních konfliktů. O hrozbě světové války se ale nikdy nemluvilo. Až teď. Z východu se šíří hrubá síla, která tentokrát není poháněna komunistickou ideologií. Je to prostší. Ruský publicista Anatolij Streljanyj to přirovnal ke stavu mysli německé společnosti za Hitlera. Všeobecně sdílený pocit špatného života v zemi a svalování všech hříchů na vnější nepřátele. Tak to bylo v Německu po první světové válce, tak je to v dnešním Rusku, které si většinově myslí, že za jeho bídu může Západ, který ho porazil ve studené válce.

Recept na zlepšení je shodný. Připojit krajany v jiných zemích za použití síly, rozšířit své území dál a být mezi nemnoha vládci, kteří diktují světu svou vůli. To chápe Streljanyj a já s ním souhlasím, protože stejně jako on dobře vím, co konkrétně nyní kvete v Rusku. A stejně jako on – i jako Vladimir Putin – zároveň pozoruji, jak je bezstarostné velké množství lidí v Evropě, jejíž role v těchto plánech je stát se obětí této síly.

Vsadím se, že by se našla spousta lidí, a to nejen v Česku, která by mi za poslední větu těžce vynadala. Že maluji čerta na zeď, slyším trávu růst a tak dále. Lidových mouder se vždycky v takových situacích vyhrabe dost. V tomto komentáři není dost místa na důkladný rozbor, proč tolik lidí nechce vidět nebezpečí. Proto jen stručně.

Kramatorsk, Ukrajina|foto: Martin Dorazín

Je to naivita. Neschopnost představit si zlo, které má parametry, s nimiž se průměrný člověk v životě nepotkal. Natož podobné zlo na nejvyšší státní úrovni. Averze vůči jinému zlu, přicházejícímu ze Západu, zejména zpoza oceánu. Jako kdyby byl možný život v bezstarostném vakuu mezi Západem a Východem. A v neposlední řadě obyčejná lidská hloupost a zloba, která se projevuje zuřivou podporou komukoli, kdo je proti poměrům, v nichž žiji a v nichž se mi nedaří. Samozřejmě kvůli tomu, že mi v tom někdo zlý brání.

Mne ale nejvíce zajímá, jak se k tomuto nebezpečí postaví generace, která se formovala už po listopadu 1989 a pro niž je návrat válečnické reality v rozporu s hodnotami, ke kterým byla vychovávána. Kdyby to zítra bouchlo, můžou lidé v mém věku odejít s pocitem, že nějaký život přece jen stačili prožít. Jak jsou na tom mladí?

Autor je komentátorem deníku Právo.

Čtěte také