David Klimeš: Zeman udělá pro Babiše cokoliv, aby byl znovuzvolen prezidentem
Jedna ze základních pouček české politiky zní: nikdy nepodceňujte Miloše Zemana. Ač se prezidentovi několik posledních vystoupení příliš nepovedlo, ve zmatku po sněmovních volbách opět dokazuje, že je stále vynikající stratég.
Zda jeho tažení za znovuzvolením prezidentem je ale i v zájmu stabilní a demokratické politiky v Česku, nad tím se už vznášejí otazníky.
Vše pro Babiše, ale co nejpozději
Prezident hraje s vítězem voleb Andrejem Babišem přesně tu hru, která ho může dovést k druhému mandátu na Hradě. Předsedovi ANO se prakticky okamžitě odevzdal. Pověří ho jako vítěze voleb sestavováním vlády a to bez jakýchkoliv podmínek.
Zatímco předchozí prezidenti si třeba vymiňovali, že nechtějí ve vládě komunisty či extrémisty, Zeman se takového požadavku zdržel. KSČM je pro něj přijatelná strana, stejně tak hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury.
Babiš si má myslet, že je to čistě jeho volenka. Ale tak to není. Prezident zároveň svolal zasedání nové poslanecké sněmovny na co nejzazší termín. Ale kandidáti na prezidenta se musí nahlásit už do 7. listopadu. Ten postup je tedy logický a v zájmu Zemana – dokud se neustaví sněmovna, nebude jasno o vládě a dokud nebude jasno o vládě, strany nebudou provokovat Zemana případným stavěním protikandidáta.
V zákulisí volebního štábu ANO to už hned po volbách prozrazovali mnozí čelní představitelé ANO – případné pomýšlení na vlastního prezidenta je ztracené. Prioritou je vláda, Hrad je podružný.
Kočárníkovi stíhání, Babišovi vládu
Zeman ale myslí ještě o další krok dopředu. Až Babiš získá premiérství a důvěru sněmovny, stále bude mít dost času se od Zemana odvrátit. A podpořit například méně konfliktního protikandidáta Jiřího Drahoše. Proto Zeman dělá, co může, aby Babiš pochopil, že výhodnějšího spojence na Hradě už nemůže mít. A zachází v tomto svém úsilí opravdu hodně daleko.
Pro Blesk prohlásil, že by jako poslanec hlasoval proti Babišovu vydání policii. Jednak tím jako prezident podkopává důvěru v český justiční systém. A pak je tu zajímavá proměna samotného Zemana. Ještě v 90. letech pravidelně hlasoval pro vydání všech možných poslanců, i když obvinění stálo na vodě.
Například v květnu 1998 hlasoval pro vydání exministra financí Ivana Kočárníka policii, byť většina sněmovny byla nakonec proti. Tvrdil tehdy, že „bychom se měli vyhnout laciné politizaci této záležitosti, i když probíhá předvolební kampaň, protože doufám, že nikdo nepochybuje, že Policie České republiky není pod vlivem politických stran“.
Když jde ale nyní o znovuzvolení prezidentem, zjevně už ona důvěra v nestrannost české policie není tak vysoká, jak bývala.
Smutná smířlivost k Okamurovi
Ještě horší je smířlivost Zemana k okamurovcům, protože Babiš je možná bude potřebovat do své mocenské hry a zároveň Zeman nechce Okamuru jako prezidentského protikandidáta.
Byl to přeci Zeman, kdo od 90. let výrazně vystupoval proti všemu nahnědlému v této republice. Tepal republikány Miroslava Sládka. Když se stal premiérem, svůj záběr rozšířil i za hranice a jako jediní z postkomunistické Evropy jsme se přidali k sankcím Evropské unie proti Rakousku, kde do vlády usedli Svobodní. V roce 2002 dokonce způsobil skandál, když Rakušanům doporučoval se zbavit právě „postfašistického“ exšéfa Svobodných Jörga Haidera.
A najednou jsme u Okamury, který si hraje s mimořádně nebezpečnými hesly a Zeman nic. Dokonce i ve vládě by mu asi nevadil. Je to smutné, ale pochopme: sněmovní volby jsou za námi, nyní se hraje o vítěze těch voleb příštích, prezidentských.
Autor je hlavní analytik týdeníku Ekonom
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
