David Šťáhlavský: 21. srpen v ruské historii

20. srpen 2014

Nejen Československo má svůj 21. srpen. Zatímco u nás tím dnem roku 1968 skončil pokus nasadit bolševickému socialismu lidskou tvář, v jeho rodišti se 21. srpen 1991 stal jeho ontogenezí.

Po vypjatých, krvavých a i usmrkaných čtyřech dnech skončil nejen největší sociální experiment, ale i jeho poslední kmotři z GKČP. Vznik Státního výboru pro výjimečný stav provázel totiž viceprezident Gennadij Janejev mohutným popotahování a smrkáním. Gorbačova uvěznili na Krymu, dokonce mu odpojili i „jaderný kufřík“.

Jaderné zbraně byly pohříchu to poslední, co ještě naplňovalo sovětský stát nějakým obsahem. Pobaltí tou dobou bylo fakticky nezávislé, Litva nezávislost deklarovala už v březnu 1990.

Podle historiků Gorbačov sám prý uvažoval o výjimečném stavu, ale k rozhodnému kroku se neměl. I když stát fakticky kolaboval, v tom měl Janajev a jeho soudruzi pravdu. Mýlili se ovšem v příčinách klinické smrti SSSR a prostředích reanimace.

Spolek nevýrazných a nedůvěryhodných aparátčíků ve finále rozpad jen uspíšil, nedošlo ani na vznik „SSSR II“, tedy Svazu sovětských suverénních republik, jak ho připravovali šéfové republik.

Čtěte také

O míře rozvratu svědčí to, že nejen nejvyšší vedení kolem Janajeva, ale také sami občané pozbyli soudnosti. Tak dlouho si malovali realitu na růžovo, až přestali vnímat její skutečné spektrum. Ještě na jaře 1991 80 % občanů SSSR, bez Pobaltí, chtělo totiž zachovat Svaz.

Historii ale častěji mění jednotlivci než davy. A největší republika SSSR měla tehdy v čele člověka, který to dokázal. Rozhodnost ruského prezidenta Borise Jelcina byla tak nakažlivá, že před sídlem GKČP v Moskvě pro začátek strhnul na svou stranu velitele tankové jednotky, která měla zajišťovat pučisty v „Bílém domě“.

Michail Gorbačov s americkým prezidentem G. H. W. Bushem podepisují ve Východním pokoji Bílého domu mezinárodní smlouvu o ukončení výroby chemických zbraní a likvidace jejich zásob (1. června 1990)

Když pak 21. srpna při nastalém zmatku zahynuli tři mladící útočící vlastně už na ustupující tanky, nebyla síla, která by se postavila na stranu GKČP a Rudá armáda se Jelcinovi podřídila jako celek.

Michail Gorbačov se vrátil do Moskvy, která už ale nebyla hlavním městem země, kterou před odjezdem na Krym opouštěl. Boris Jelcin s podporou několika tisíc lidí v Moskvě ve čtyřech dnech dokázal dokonat osud 300milionového impéria.

Po 23 letech se zdá, soudě podle nepočetných připomínek na ulicích ruských měst, že puč je zavátý historií. S určitostí to platí o jeho aktérech. Ne už tak o jejich záměru udržet na nohou velmoc. V tom se Rusko Sovětskému svazu podobá náramně, včetně prostředků, jakými si svou velikost chce udržet. Je to pořád sázka na hrubou sílu.

Čtěte také

Když se před dvěma lety ptali Putina, jak by se zachoval, kdyby byl v kůži Gorbačova, Vladimir Vladimirovič odpověděl, že by situaci nenechal dojít tak daleko. Prosadil by ekonomické reformy, které by upevnil demokratizací země a za každou cenu by hájil územní celistvost.

To je opravdu zvláštní recept od muže, který staví svou moc na putinismu, tedy řízené čili šikanózní demokracii, na produkčně slabé ekonomice, kterou drží profit z drahé ropy, a na posilování vlastního vůdcovského ega za cenu anexí cizích území.

Boris Jelcin (vlevo) s Vladimirem Putinem v roce 2000

Z tohoto pohledu je Putin na stejné úrovni s pučisty ze srpna 1991. GKČP byl rozpuštěn 21. srpna a už 22. byli všichni jeho členové zatčeni.

Nejen prezident, ale také většina Rusů je na tom podobně jako občané bývalého SSSR v březnu 1991 při referendu. Podle čerstvého průzkumu Levada centra více než 40 % dotázaných považuje definitivní rozpad SSSR za tragédii se zhoubnými důsledky a 47 % respondentů je přesvědčeno, že Rusko se pak vydalo špatnou cestou; do doby, soudě podle jeho 87procentní popularity, než ruské historii zkřížil cestu Putin.

To je závažný potenciál dnešního Ruska, který, jak známe z historie, dokáží politici přetavit ve zhoubné nástroje. Putin jich řadu ukoval a kuje dál…

autor: dst
Spustit audio