Ivan Hoffman: Německá inspirace a nespokojený volič

Jde totiž o podobný příběh, kdy politici mají hrát se špatně rozdanými kartami, respektive s kartami, které je nutí vykročit ze zavedených stereotypů a učit se novým způsobům komunikace, anebo dokonce měnit politický kurz.

Úskalím parlamentní demokracie a poměrného volebního systému je, že z hlasování voličů vyplývá, kdo s kým má hledat programový kompromis. V Německu voliči nabídli politikům dvě možnosti.

Pokračování dosavadní koalice CDU-CSU se sociálními demokraty anebo koalici konzervativců se Zelenými a liberály. Protože na stávající koalici všichni její členové doplatili výraznou ztrátou poslaneckých křesel, vzala vítězná CDU z nouze zavděk druhou možností a dlouze, a nakonec marně vyjednávala s nekompatibilními soupeři.

Poslední slovo má volič

Dvě nejsilnější strany teď mají na výběr, zda pokračovat v tom, co se jim nevyplatilo, anebo riskovat opakování voleb, ve kterých ovšem mohou dopadnout ještě hůř než minule.

Ivan Hoffman|foto: Šárka Ševčíková

Naši voliči namíchali politikům karty ještě záludněji, než Němci. Z plejády koaličních alternativ se jako reálná ani po měsíci nejeví žádná. I u nás ovšem platí, že kdo odmítne hrát s kartami, které dostal, tomu hrozí, že příště od voličů nedostane žádné.

V opakovaných volbách se sice nestane, že by volič přes noc změnil své rozhodnutí a volil jinak než minule. Stane se ale to, že se na volby vykašle. Při nízké volební účasti pak ovlivní výsledek voliči nejnespokojenější a nejnaštvanější. Jak v Německu, tak i u nás.

V zájmu politiků, kteří se nechtějí či nemohou domluvit tedy je, aby se volby opakovaly co nejpozději. K tomu by ovšem museli být schopni se na něčem domluvit.

Předpokládat, že si zaslouží mzdu a navíc i znovuzvolení vzájemnými útoky, naschvály a hašteřením je krátkozraké. Poslední slovo má totiž vždy volič, který pozná, když k němu politici nemají respekt.

Autor je komentátor Deníku.