Ivan Hoffman: Poslední rozhovor s Petrem Příhodou

V posledních letech z procházek sešlo, jak nemoc Petrovi ukrajovala sil. A teď už nešlo přehlédnout, jak v zuboženém těle, poutaném po většinu dne k lůžku, přebývá silný a také sílící duch.

Tradiční otázka „co na to všechno říkáš?“ vyzněla skoro nepatřičně - jako vyrušení z meditace. „Hodně se modlím a přemýšlím, v čem jsem v životě pochybil“, řekl, a na světskou agendu čili na politickou situaci, které jsme v minulosti věnovali dlouhé hodiny, nám najednou stačilo pár minut.

U novinařiny jsme se také nezdrželi dlouho. Zkonstatovali jsme přetrvávající nešvar, kdy novináři často místo novinařiny dělají skrze média politiku, a Petr se s nelibostí pozastavil nad praxí v jistém týdeníku, kde vydavatel neomaleně tlačí na redaktory, aby se stali jeho hlásnou troubou.

Čtěte také

Když už byla řeč o církvi, nabyl jsem z našeho hovoru dojem, že když se čas lidského bytí naplňuje, nedělá si člověk iluzi o prostřednících a převáží pocit, že to nejdůležitější si stejně člověk s Bohem říká tváří v tvář. Také jsme si rozuměli v názoru, že pod církví nelze primárně chápat instituci.

Čtěte také

Církev je především společenstvím, ve kterém člověk sdílí tajemství víry se svými současníky, ale mysticky je přitom současně spojen s těmi, co už zde nejsou a rovněž s těmi, kteří se teprve narodí. Na rozdíl od církve coby instituce, která je často vinou svých představitelů pro ostudu, je církev coby společenství víry duchovním přístavem, darem, oporou…

Náš poslední letní rozhovor jsme s Petrem Příhodou vedli s tím, že je poslední. Loučili jsme se nicméně jako vždy. Z víry v život po životě plyne, že to, na čem záleží, smrtí nekončí. Zůstáváme v kontaktu.