Ivan Štern: Česká demokratická politika selhává. Lidé volí z protestu

28. leden 2018

Názory a argumenty

Volba prezidenta České republiky|foto:Vít Šimánek, ČTK

Hrozba tekutého hněvu, o níž často psával Václav Bělohradský, zloba lidí, kteří stále silněji cítí bezmoc a bezvládí nad vlastním životem, kteří ztratili naději a získali přesvědčení, že nemají budoucnost, nabývá u nás obludného rozměru. Jakoby je všechny kdosi uzavřel do krunýře Kafkova Řehoře Samsy, aniž by tušili, proč, jen vědí, že se ocitli v situaci naprosté bezvýchodnosti. Proměnili se pouze v „TO“. „TO“ jsou i pro sebe sama.

Příčiny hněvu na Západě a u nás případně v Polsku jsou sice rozdílné, důsledky přesto podobné až shodné. Už se jen protestuje. Vzdoruje. Jde o poslední záchvěv ztráceného sebevědomí. Mizející víry v sounáležitost a v demokracii. Není už ničeho, než jen nepřítel.

Značná část lidí v prezidentských volbách Zemanovi nedala hlas proto, že by souzněli s jeho politickým vymezením. Ostatně politicky jej vymezit je oříšek i pro erudovaného politologa. Skrze něho protestovali proti stávajícímu režimu. Cítí se v něm ztraceni, opuštěni, zadupáváni. Pro zdejší elity jsou jen Samsovo „TO“.

Řeči o ušlechtilosti a nezbytnosti demokracie je dráždí. Naopak, cítí v nich jakýsi výsměch. Zas je někdo školí, a přitom o zdejší demokracii vědí své. Tam, kde žijí, v malých městech a na vesnicích, se jim před očima mihotá jen jeden obraz české demokracie. Nabyla podoby místních zbohatlických šíbrů, přiživujících se na veřejných financích a veřejných službách.

Z Prahy a z ostatních bohatých měst k nim zaznívají pouze přemoudřelé knížecí postoje. A pokud přesto přece jen vezmou vlastní život do ruky, postaví se na vlastní nohy, založí si živnost anebo malý podnik, jak jim radí salónní liberálové, tvrdě narazí na vrchnostenskou byrokratickou šikanu státních a místních úřadů tam, kde šíbrům prochází kdeco.

Ivan Štern |foto: Vendula Kosíková

Česká demokratická politika, jak ta levicová, tak ta pravicová, ač před čtvrtstoletím dostala ideální šanci, nejméně dvacet let selhává. Zacyklila se sama v sobě. Má už máloco společného se starostmi, jimiž je stižen obyčejný občan či občanka kdesi v městečku na severu Čech. Nejen že nenabízí srozumitelný politický koncept, nenabízí ani naději. Sama se stala projevem politické jalovosti a beznaděje.

Není to jen Zeman, kterého mnozí volili pouze z protestu. Dnešní bídu české demokratické politiky podtrhuje i skutečnost, že i Drahošovi to kdekdo hodil těm druhým navzdory. Pan profesor je určitě hodný pán a myslí to s námi poctivě. To je ale strašlivě málo.

Dnešní bezvýchodný stav ve společnosti, kde vítězové spíš patří mezi příživníky parazitující na konání druhých, aniž by se sami sebeméně podíleli na tvorbě společné budoucnosti, a kde ti, kteří prohrávají, jsou mnohdy těmi, co kdysi bláhově uvěřili, že se i v české demokracii hraje podle pravidel. Nehraje.

A tak zbyl jen tekutý hněv, z něho plynoucí odcizení. Ty věru pravidla nepotřebují.