Ivan Štern: O jaru a o páně Kohnově potenci

Pan Katz se důvěrně naklonil k panu Kohnovi, aby se optal, jak že mu jde to plnění manželských povinností. Ani se neptaj, zoufale mávnul rukou pan Kohn. Jenom když přijde jaro! To jsem nepoznání bejk, pochlubil se nakonec. Při vší smůle Kohnovo holedbání zaslechne jeho žena. Významně zakašle. Pan Kohn bezmocně rozmáchne rukama: „Uznej, Hedvičko! Copak poslední jaro za něco stálo?!“

Podezřívám pana Kohna, že mu každé takové nevydařené jaro, jako je i to letošní, vyhovuje. Co naplat, počasí se nelepší! Venku mrzne. Dokonce i sněží. Být jako bejk se holt odkládá napřesrok. Za tím vším určitě stojí samotný Hospodin. Ve svém všeobjímajícím milosrdenství má s panem Kohnem uznání. Rád by byl bejkem, ale raději je, když se má na co vymluvit, že se jím nestal.

Jenže se ptám Hospodina: Jak že k tomu přijdeme my ostatní? Co je nám po Kohnovi a jeho Hedvičce! Bejky, ani nebejky chtít nechceme. Toužíme se jen ohřát ve slunečních paprscích jarního sluníčka, a ne, abychom neustále čelili mrazivému severáku.

Jaro letošní, co nestojí věru za nic, není výjimkou. Před šesti lety, kdy zasněžilo a zamrzlo už v prosinci, jaro taky za nic nestálo. Zima se zakousla do země natolik usilovně, až jsem nabyl přesvědčení, že Hospodin určitě nadržuje panu Kohnovi. Mráz a sníh vydržely celý březen a táhly se i kus dubna. Taky do Velikonoc.

Ocenil jsem tehdy několik mladíků. Na protest proti zabejčené zimě se navlíkli do triček a kraťasů. S protestními transparenty se vydali do ulic dát najevo nespokojenost s přesčasy, které se zima VÍBŮHPROČ rozhodla si nadělat. Pozoroval jsem husí kůži na obnažených lýtcích protestujících mladíků. Jejich kůže pro změnu protestovala proti bláhovosti poroučet přírodě. Nebo že by Hospodinovi?

Jó, to za časů nesvobody, za Husáka, bylo všechno jednodušší. Za všechno tehdy mohli přece komunisti. I za počasí. Zanaříkali jsme v těch časech, hodili další polínko do kamen a posměšně si vyprávěli, o čtyřech největších nepřátelích komunistů. Byli jimi jaro, léto, podzim a zima.

Komunisti jsou pryč a ráno ve Stromovce mrzne, až praští. Na břehu Říčky pozoruji smuteční vrbu. Dnes by na ní už měly rašit jehnědy. Neraší nic. Jen pupence jaksi nesměle pukly a mí pejsci se marně shání po půlroce půstu po nějaké čerstvé trávě. Pročistit si potrubí. Nepročistí si nic.

Asi se převléknu do kraťasů. Namaluju transparent „Zimo, vypadni!“. Měl bych s ním vyrazit do ulic. Nevyrazím. Je tam samec jak páně Kohnův bejk.