Ivan Štern: O kočičkách, pejscích, lidech a o zahrabaném pamlsku
Četl jsem onehdá pojednání jisté americké badatelky o kočkách. Dozvěděl jsem se, že kočičky na rozdíl od větších příbuzných neloví jen z hladu, ale i jen tak. Ze sportu.
Vyprávěl jsem to své ženě, drbaje naši kočičku pod bradou, načež ona namítla, že rozhodně kočičky neloví ze sportu. Jednoduše jim tak velí příroda. Nesouhlasil jsem. Takovému lvu, psala to i ona badatelka, také velí příroda, aby lovil, přesto loví jen, když má hlad. Jakmile se nasytí, svých potenciálních obětí si nevšímá. Nechává je prozatím na pokoji.
Kočička, pravil jsem, drbaje dál naši kočičku pod bradou, klidně odběhne od naložené mističky, uloví si ptáčka či myšičku, nechá ptáčka či myšičku ležet, vrátí se k mističce a pokračuje v jejím vyjídání.
Moje žena nesouhlasně zavrtěla hlavou. Vzala mi kočičku z náruče, položila si ji na klín a drbajíc ji za ušima, pravila, že i naše Mefinka, jen si vzpomeň, loví, aniž by kdy trpěla hladem. Nezbylo mi než to uznat.
Naše Mefinka, pro vaši informaci, je taková psí holešovická rasa. Na nedostatek jídla si stěžovat nemůže. Vzdor tomu po všem, co se jen pohnulo, chodívala zcela nekompromisně. Slovíčko „chodívala“ používám záměrně.
Hodlám zdůraznit, že v jejím případě jde o čas minulý. Proměnila se nyní v uvážlivou dámu v letech, pečující o vlastní důstojnost, a zdaleka už není periferním pošukem, jenž mi způsoboval nejednu obtíž. Zejména s oním rozčileným ochráncem přírody.
Pronásledoval mě po Stromovce a jen proto, že Mefinka, bylo to zjara, honila kolem rybníku kachnu se všemi jejími káčaty, dokud kachnu, patrně původně zpanikařivší, spásně nenapadlo, aby se i s kachní drobotinou vrhla do vody a nalezla v ní potřebnou záchranu.
Jenže, pokračoval jsem v debatě přírodovědného rázu, Mefinka je pes. Jak známo, psi jsou po tisíciletí člověkem cvičeni, aby lovili ne pro utišení vlastního hladu, ale pro utišení hladu svého pána, bažícího pochlubit se tou či onou loveckou trofejí, nejprve ji samozřejmě sežrav. Takže lovit jen tak, pokračoval jsem, mají psi dávno v genech.
Nota bene Mefinka, která je směsí psa loveckého, pasteveckého a obranářského, jak jsme se soužitím s ní při různých krajně společenských i krajně nespolečenských příležitostech mohli přesvědčit. A kočky, jak známo, ač s člověkem žijí rovněž po tisíciletí, k tomu cvičeny nebyly. Jenže to mě moje žena už neposlouchala. Vývody jsem mohl vykládat jen Julince. Julinka je taky pes.
Onehdá jsem ji pozoroval, jak na zahradě zahrabává pamlsek. K mému překvapení si jej hodlala schovat „na potom“. Sotva jej zahrabala, neklidně jej zas vyhrabala a držíc jej v tlamičce, přeběhla zahradu, aby jej znovu zahrabala.
Její nejisté pobíhání sem tam se opakovalo několikrát. Kromě mě ji po očku pozorovalo její dvojče, Emička. Na rozdíl od Julinky poněkud intelektuálněji založené. Asi po šestém či sedmém zahrabání Julinka usoudila, že pamlsek schovaný „na potom“ je v bezpečí, a spokojeně se vystavila slunečním paprskům.
Dvojče, Emička, poněkud více intelektuálně založené se kradí přišouralo k zahrabanému pamlsku, vyhrabalo jej, čuchlo k němu a sežralo jej. Bylo mi Julinky až líto, když usoudila, že nastala ona doba „na potom“, a zahrabaný pamlsek nenašla. Ani tam, kde jej zahrabala, ani tam, kde jej nejprve zahrabávala, aby jej vzápětí vyhrabávala. Ani nemohla. Byl potměšile sežrán.
A pak se vyznejte ve zvířatech! Vždyť jsou proboha jako lidé!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
