Ivan Štern: Utečenci, moje žena a já
Předevčírem, když jsem navečer přišel domů, stal jsem se svědkem neobvyklého pobíhání obou žen, s nimiž žiju, mé ženy zákonné a mé dcery, patrně rovněž zákonné.
Snášely v ložnici na hromady rozličné dámské a pánské svršky, nad každým se nejprve zastavily, pokývly hlavou, a teprve potom někam uložily.
Zajímavo jest, že způsob pokývnutí znamenal uložení svršku na konkrétní z vytvářených hromad. Došlo i na mé svršky. Zajímavo opět jest, že mé svršky byly provázeny poněkud pohrdlivým pokývnutím hlavy a že končily zpravidla na hromadě v koutě ložnice. Výjimečně na některé z hromad, tyčících se na loži, obvykle zvaném manželském.
Byl jsem zvyklý z minula, že občas je obě zastihnu, jak kolem sebe pohazují různými svršky, obutím a podobnými ženskými záležitostmi, navlékají je na sebe a opět s jakýmsi vnitřním znechucením ze sebe strhávají, aby nakonec konstatovaly, že je třeba vše rázně obměnit.
Hromady na loži a pobíhání mi obraz, na nějž jsem byl zvyklý, připomínaly jen vzdáleně. Optal jsem se přesto: „To zas zkoušíte, jak se nejlépe nazdobit?" Podívaly se na mě svrchu a s mírným pohrdáním v hlase mi prozradily, že snášením na hromadu a následným setřiďováním svršků připravují balíčky pro utečence. Blíží se zima a utečenci budou potřebovat teplé oblečení.
Následující den vyrazily kamsi na Žižkov, obtíženy balíky svršků, rozdělených podle sezóny, pohlaví a věku. V mužské části nepřišel zkrátka jen můj šatník, ale i šatník našeho Davida, mého syna, patrně rovněž zákonného.
Když se vrátily, optal jsem se, jak dopadly. Byly jste jediné, co? Kdepak, vrtěly hlavou mé ženy. Byli rádi za naše věci, jen jim trochu hlava šla kolem z toho, kolik lidí dorazilo a kolikerou pomocí byli doslova zavaleni. Vypravili prý už i jeden celý nákladní vagón do Budapešti s pomocí pro tamější utečence, ložírující před hlavním nádražím.
Vida, řekl jsem si. Tak už i my pomáháme utečencům. To už nemusím sedět u německé televize a tiše závidět Němcům, jak utečence vítají, jak pro ně mají dobré slovo, i něco k zakousnutí či na sebe, dokonce někde střechu nad hlavou v soukromí.
Ostrůvky lidské vlídnosti se zjevily i u nás. Nepodobají se sice zatím nádraží ve Vídni, kde policie ložírující utečence opatrně překračuje, aby je, nedej bože, neprobudila, vždyť kolik jen toho musejí mít za sebou, kam Vídeňané docházejí, aby jim poskytli stravu, oblečení, aby jim nabídli možnost osprchovat se, ale už je to vše na dobré cestě, byť na jejím samotném počátku.
Před mnoha lety, když jsem jako student cestoval stopem po Západě, nocoval jsem, kde se dalo.
V Londýně na nádraží, kde se mi strážník omluvil, že mě probudil, měl jen obavu, abych nezmeškal vlak, a v německém Braunschweigu pro změnu majitel motelu nedaleko dálnice, když o půlnoci vyčetl z mé objednávky koly, že mám hlad a že nemám kde hlavu složit, mě nejprve nakrmil, nechal mě přespat v salónku, byl tam deseticentimetrový koberec, a ráno, když jsem procitl, mě službu mající servírka sdělila, že pan majitel jí důrazně kladl na srdce, aby mě rozhodně nepouštěla, dokud se pořádně nenasnídám.
Ten dluh, který v sobě nesu celý život, možná moje žena částečně uhradila, byť se právě nad mými svršky šklebila a cpala je místo do balíčků utečencům na hanbu do kouta.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
