Ivan Štern: Zemřel Milan Kubes

Nevím, proč se šéfredaktor Pavel Pecháček zdráhal mu plukovnický dekret vystavit. Možná Kubese šacoval na poručíka. Jakmile odešel do velké Svobodné Evropy, dnes sídlící na Hagiboru, a mě ředitel rozhlasu Kasík pověřil řízením „Svobodky“, dekret s právem být oslovován „pane plukovníku“ jsem Kubesovi vystavil. Odvděčil se mi kubesovsky. Rozhlasová rada jej po čase pověřila pravidelným hodnocením programu naší stanice a on, snad ve snaze ještě více zlepšit moji práci, pomalu v každém hodnocení kriticky rozebíral především můj pořad.
Kubese jste potkali, kamkoli vás vaše nohy zanesly.

Zajeli jste si do Mnichova, a ač už dávno bydlel zpátky v Praze, jeho stopy, které tam zanechal z doby exilového pobytu, byly stále patrné. Zejména spolupráce se sudetoněmeckým krajanským sdružením. Pro ně u nás vyšlapával pěšinku smíru a snažil se přesvědčit, že nejde o zatrpklé a zaťaté revanšisty, ale veskrze o lidi, mající naši zemi přinejmenším stejně tak rádi, jako ji máme my.

Zašli jste si do břevnovského kláštera na symposium sdružení Opus bonum a hle, kdo se vám před očima vyloupl: Kubes jako jeden z klíčových organizátorů.

Vydali jste se na konferenci sdružení Panevropa a mohli vsadit boty, že tu potkáte Kubese opět v roli klíčového zařizovače.

Dým nad zhasnutou svíčkou|foto: Comstock Images

Upřímně řečeno, na řeči pronášené na symposiích, jichž se účastnil a jež pomáhal organizovat, dvakrát zvědavý nebyl. Raději během jejich konání pořádal vlastní soukromá symposia, sedě v některém z přilehlých hostinců a veda rovněž řeči obecnějšího rázu s podobně naladěnými účastníky.

Vzpomínám, jak jednou při takovém symposiu, bylo to navečer a v Bavorsku, mi rozmlouval, abych si objednal bílou klobásu, na niž jsem měl ukrutnou chuť. Vysmějou se vám, varoval, tahle klobása se tu jí ráno, a ne večer. A bylo na něm znát, že by nerad byl svědkem faux paux. Tak jsem nalačno cumlal pivo a tlačil kupředu čas, aby proboha už to ráno nastalo.

Bylo to na konferenci Panevropy v bavorském Andechsu. Padesát let od budapešťského povstání. V předsálí vystavovali knihy a mezi nimi i rozsáhlou studii o roce 1956. Zavzdychal jsem nad cenou a vrátil se do jednací síně. Po chvíli se objevil Kubes. I s knihou. To od vás nemohu přijmout, zdráhal jsem se, když mi ji dával. Takových peněz! Kubes se jen kubesovsky usmál a já pochopil.

Jedno jsem se ho ale zapomněl zeptat. S kým by byl raději na obláčku. S Anastasem Opaskem, anebo s Coudenhove-Calergi. Vyšlo by to nastejno: s oběma mu už určitě nic neschází.