Jan Fingerland: Al Kajda v Iráku jako politický plevel

Bezprostředním spouštěčem současných bojů byl zásah vládních jednotek proti protestnímu táboru protivládních aktivistů, ve skutečnosti iráckých sunnitů kritizujících převážně šíitskou vládu za její nespravedlivé jednání se sunnitskou menšinou. Zničení tábora vedlo k vyhrocení situace, někteří sunnité začali přepadat policejní jednotky, armádní stanoviště a vytvořili vlastní hlídky.

Premiér Núrí al Málikí ve snaze vyhnout se další konfrontaci stáhnul vojáky a nechal situaci řešit policii. To už ovšem bylo pozdě. Ihned po stažení armády sunnitští povstalci využili situace a dobyli v provincii Anbár několik míst. Největšího úspěchu dosáhli ve Falúdži, městě, o kterém se tolik mluvilo před deseti lety, kdy zde také nová irácká armáda bojovala s povstalci, ovšem za značné americké účasti.

Je zřejmé, že současná situace není vyvolaná jen rozehnáním jednoho protestního tábora, ale že jde o mnohem hlubší problém irácké politiky a společnosti. Souvisí zejména s širším sunnitsko-šíitským konfliktem, který má však v případě Iráku řadu specifik. Jednak menšinoví sunnité za Saddáma vládli, kdežto šíité byli perzekvovaní; a dále hraje roli, že v Iráku určuje tón premiér Málikí, kterého sunnité považují za šíitského diktátora, který ostrakizuje a marginalizuje sunnity. Prezident Talabání, který dříve zmírňoval situaci, je dlouhodobě na léčení a už se do funkce nevrátí.

Napjatá situace mezi sunnity a šíity v Iráku trvá už delší dobu, ale již jednou se dostala do velmi horké fáze, když nespokojenost sunnitů vedla k propojení obyvatel provincie Anbar v západním Iráku s radikály z Al Kajdy. Radikálnost a krutost příslušníků Al Kajdy však nakonec vedle k vzájemnému odcizení s iráckými sunnity. V letech 2006 až 2007 se obrátili proti ní – bylo to také období, kdy se americká armáda pod vedením generála Petraeuse pokusila mohutným tlakem vytlačit Al Kajdu z Iráku.

Skutečnost, že se jí to podařilo, podstatně souvisela s tím, že se na stranu Američanů a irácké centrální vlády postavily i samy sunnitské kmeny v rámci takzvaného Probuzení, což v praxi znamenalo, že místní kmeny, dosud nepřátelské k Američanům i post-saddámovskému Bagdádu, zhodnotily situaci, dospěli k závěru, že Američané myslí svou ofenzivu vážně a že tedy i oni sami mají šanci se Al Kajdy zbavit – a obrátili se proti ní. Ona „surfe“ tedy spočívala i v tom, že se část sunnitů přidala na stranu Američanů a Bagdádu.

Premiér Málikí je však nepoučitelný a svou politikou ostrakizace sunnitů znovu vyvolal odpor. Právě nespokojenost sunnitů v Anbaru umožnila Al Kajdě se plíživě vrátit zpátky a využít terénu zkypřeného politikou bagdádské vlády. Část sunnitů považuje zřejmě Al Kajdu, respektive její odnož zvanou Islámský stát v Iráku a Levantě, za lepší variantu než centrální bagdádskou vládu. Zároveň ve Falúdži na straně vlády bojuje řada místních sunnitů.

Nyní bude muset irácká armáda pracně dobývat Falúdžu a další místa zpátky, a i když se jí to zřejmě podaří, jedno vojenské vítězství nezajistí trvalý klid. Ten může nastat, jedině když se Bagdádu podaří sunnity dostat na svou stranu vstřícnou politikou, takovou, kterou nabízel blok Irakíja pod vedením Ijáda Alávího v roce 2010. Irakíja tehdy sice vyhrála volby, ale nepodařilo se jí sestavit vládu – a místo ní se to podařilo Málikímu.

Nyní se blíží dubnové parlamentní volby, při kterých by Málikí – který je částečným viníkem současné situace – může ztratit křeslo. A nebo coby rázný velitel svou situaci díky vítězství nad Al kajdou u Falúdži posílit.