Jan Fingerland: Amerika už nechce vést. Škoda

2. červen 2017

Lidi bychom mohli rozdělit na ty, kdo jsou rádi, že Donald Trump drží slovo, a a ty, kdo litují, že své sliby plní. Teď si americký prezident může odškrtnout další položku, když odstoupil od klimatických dohod.

Otázky, jako jsou závazky ohledně ekologických opatření, se vyznačují dvěma hlavními rysy. Tím prvním je, že jde o bytostně politickou záležitost. Na otázku, jak moc se má šetřit příroda na úkor vlastní kapsy, případně jiných dober, jako je třeba podpora kultury, není jediná správná odpověď – je to otázka míry a tato míra je věc vyjednávání a dohody.

Zároveň ale posouzení podstatné části ekologických otázek záleží na velmi odborných znalostech. Do této sféry spadá i otázka pařížských dohod. Jen málokdo může opravdu posoudit, jak moc hrozí světu globální oteplení, když se o tolik a tolik zvýší produkce té a té látky – a to tím spíše, že se na tom neshodou ani sami klimatologové.

Donald Trump odstoupil od klimatických dohod

Někdo to tak cítí

V demokraciích se proto o takových otázkách rozhoduje na základně pocitů, instinktů, loajality nebo víry. Dalo by se hovořit o „ostrovech magie“ uvnitř demokratické prozaičnosti. Jedni věří, že svět zahyne v kataklyzmatické tragédii, druzí hledají hrdinu, který je osvobodí od spiknutí ekologistů.

Donald Trump využil kouzelné síly naděje na návrat starých dobrých časů pro volební účely. Pokud prý Amerika odstoupí od dohod, jako je ta pařížská, podpoří domácí průmysl – tedy hlavně ten tradiční, který stojí na uhlí, železe a dýmu. Trumpa volily miliony lidí z pověstného rezavějícího pásu, který byl kdysi srdcem amerického průmyslu. Trump pro tyto lidi potřebuje vytvořit pracovní místa, a nebo alespoň vytvořit dojem, že se o to snaží.

Není jisté, jestli se to splní. I když to tak nevypadá, produkce amerického průmyslu je dnes mnohem větší než před dekádami, kdy z měst, jako je Detroit, proudily řady lesklých automobilů a dalších výrobků. K této výrobě ovšem už není potřeba tolik lidí jako dříve a slibovat zahálejícím dělníkům návrat starých časů díky návratu těžby a spalování uhlí je politické woodoo.

Pokud prý Amerika odstoupí od dohod, jako je ta pařížská, podpoří domácí průmysl – tedy hlavně ten tradiční, který stojí na uhlí, železe a dýmu

Ovšem i ekonomický dopad odstoupení od dohody je předmětem magických úkonů. Odpůrci Trumpa tvrdí, že ve skutečnosti jen Amerika ztratí vůli k důkladnější modernizaci ekonomiky a šance se chopí jiní. Němci nebo Švýcaři už teď inkasují za vynálezy v oblasti úspor energie a produkce z alternativních zdrojů. Amerika mimo peloton a možná bude obtížně držet tempo. Je možné, že jednou bude tyto technologie nakupovat v Evropě.

I když ani to není jisté. K zachování amerického podpisu vyzývaly Trumpa dokonce i představitelé velkých amerických korporací, včetně ropných. Řada amerických právnických osob, včetně jednotlivých států a měst, hodlají jednat, jako kdyby USA zůstaly signatáři. Odstoupení od smluv bude navíc účinné až od roku 2020, prakticky před Trumpovým odchodem z funkce. Slib voličům je ale přece slib voličům, nebo ne?

Ameriku už to nebaví

Je tu ještě jeden důležitý aspekt. Trump už zpochybnil celou řadu jistot, na kterých stál poválečný řád a také svoboda a prosperita Západu. Dosud jsme se mohli spolehnout na určitý stupeň americké velkorysosti, ochoty spolupracovat i za cenu amerických ztrát a přijetí rizika vůdcovství. Trump tuto mesiášskou éru ukončil. Vlastně vychází z přesvědčení, že Amerika je země, jako každá jiná, jen trochu větší, a že zadarmo ani kuře nehrabe.

Donald Trump

V některých případech Trump své původní stanovisko zmírnil, jako v případě prý přežilého NATO, i když nervozita přetrvává i po jeho bruselské návštěvě. V jiných případech se i nadále počítá například s ohrožením svobodného obchodu.

Tyto kroky v posledku představují ukončení vůdcovské role Spojených států, což přátelé svobody vnímají s velkým znepokojením. Trump si však zřejmě této americké role příliš necení, ať už proto, že jí nevěří, nebo proto, že v ní nevěří jeho voliči. Spojenci jsou spojenci jen dokud je to pro Ameriku zrovna výhodné, takové je Trumpovo školení v byznysu, i když se pro politiku nebo diplomacii vlastně moc nehodí.

S trpkým úsměvem můžeme sledovat, jak si uzavírání Ameriky do sebe užívají Čína a Rusko coby alternativní velmoci. Podobně jako v případě jiných otázek, ani v případě klimatické dohody si nenechaly ujít příležitost ukázat světu, jak jsou oproti nespolehlivé Americe konstruktivní a rozumné a zůstanou věrny svým závazkům z Paříže. Tak - přinejmenším prozatím - končí Trumpova snaha vrátit Americe respekt.

Spustit audio