Jan Fingerland: Den početí Izraele a Palestiny

29. listopad 2017

Československo, relativně malý, navíc vnitrozemský stát, několikrát zasáhlo do dějin vzdálených regionů, včetně Blízkého východu. Jednu z nejvýraznějších stop jsme zanechali v rozhodnutí o rozdělení Palestiny, které Valné shromáždění schválilo přesně před 70 lety.

29. listopad roku 1947 je tak z hlediska Izraele, vyhlášeného pár měsíců poté, nepochybně jednou z klíčových událostí. Státy, zastoupené v OSN se po desítkách let nejasností, přehmatů a nepokojů, se rozhodly že pokud možno jednou provždy vyřeší situaci v Palestině.

Řešení a komplikace

Mezitím se odehrála řada důležitých událostí, jako oddělení zajordánské části Palestiny pro potřeby nového Jordánského království; nenaplněný plán na rozdělení Palestiny z roku 1937; arabské povstání proti Židům i proti Britům, kteří Palestinu spravovali; ozbrojený odboj části sionistické pravice a samozřejmě i holokaust, který změnil pohled na židovskou otázku zejména v Evropě.

Ve hře bylo i tak několik variant, mezi nimi vznik společného arabsko-židovského státu, pokračování mezinárodní správy a nebo právě nějaký způsob rozdělení oblasti mezi Středozemním mořem a řekou Jordán mezi dva nové státy. Většina z jedenácti zemí pověřených nalezením nejlepšího řešení dala přednost rozdělení.

Zeď mezi Izraelem a Palestinou vznikla z bezpečnostních důvodů

Konkrétně Československo zastávalo názor, že mají vzniknout dva státy, židovský a arabský, při zachování hospodářské unie. Oblast kolem Jeruzaléma měla zůstat mezinárodní zónou. Plán byl předložen Valnému shromáždění a schválen, proti byly většinou muslimské státy.

S určitými výhradami ho přijali zástupci palestinských Židů, i když nebyli spokojeni s rozsahem přiděleného území a část sionistické pravice byla i proti samotnému principu dělení Palestiny. Podobné výhrady měli i Arabové, převažoval u nich však druhý argument, podle kterého je území arabské a nikdo proto nemá právo ho dělit nebo někomu přidělovat.

Kdo může za dějiny

Hranice, vytýčené rezolucí číslo 181, vzaly zasvé už během první arabsko-izraelské války v květnu 1948. Židovský stát se arabské invazi ubránil a částečně své teritorium dokonce zvětšil. Většinu území určených pro palestinské Araby zabralo Jordánsko a Egypt.

Nedávno si Izrael připomínal mnohem častěji debatované stoleté jubileum Balfourovy deklarace, dokumentu, který slíbil Židům zřídit v Palestině blíže nevysvětlenou „židovskou domovinu“, což byl možná důležitý krok i ke zmíněné rezoluci o 30 let později. Století deklarace se stalo mezinárodně přetřásanou otázkou, palestinští představitelé dokonce vyzvali britskou vládu, aby se za Balfourovu deklaraci dodatečně omluvili, což premiérka Mayová odmítla. Podle palestinského narativu byl sto let starý slib počátkem útrap palestinských Arabů.

Britský premiér Arthur Balfour

Česká vina

Teoreticky by někdo z Palestinců mohl vyzvat k omluvě i Čechy a Slováky za jejich na rezoluci o rozdělení Palestiny z roku 1947, ale o takové výzvě není veřejně nic známo. Také by byla v řadě ohledů pošetilá. Například proto, že rezoluce předpokládala, dokonce žádala i vznik arabského státu v Palestině. Nebylo chybou Československa, OSN a konec konců ani Izraele, že tento stát nevznikl – zabránily mu v tom arabské země, které jeho území obsadily.

V palestinském narativu se i rezoluce z roku 181 jeví jako křivda, i když i dnes se v arabských kruzích přece jen občas objeví opatrný názor, zda tedy představitelé palestinských a jiných Arabů neudělali chybu, když rozdělení Palestiny nepřijali.

Rozhodnutí z roku 1947 poskytlo budoucímu Izraeli mezinárodněprávní základ pro jeho legalitu i legitimitu, ale mezitím bylo stejně překonáno vývojem. Pro obě komunity, židovskou i palestinskou, je výročí hlavně příležitostí k zamyšlení nad dosavadní cestou, omyly, i úspěchy. Nejzajímavější jsou postoje arabských občanů Izraele. Ti „svůj“ stát rádi kritizují jako stát cizí, židovský, ale podle průzkumů jasná většina z nich dává přednost životu v Izraeli před pobytem v kterékoli z okolních arabských zemí.

Spustit audio