Jan Fingerland: Egypt flirtuje, Amerika žárlí

Námluvy se skutečně odehrávaly před kamerami celého světa. Do Moskvy dorazili dva egyptští ministři, obrany a zahraničí a setkali se tam se svými protějšky. Každý z nich pak ještě vykonal audienci u pána Kremlu Putina.

Nikdo ovšem nemusel předstírat, že egyptský ministr obrany je pouhým ministrem. Maršál Abdel Fatah Sísí je totiž pravděpodobným příštím prezidentem klíčové arabské země a také se mu dostalo odpovídajícího přijetí. A také Putinova povzbuzení do volebního klání o prezidentský post, v němž Sísí nepochybně uspěje.

Na pořadu dne byly nejen bilaterální vztahy v nových podmínkách po sesazení islamistického prezidenta Mursího, ale především budoucnost vojenské a geopolitické spolupráce obou zemí v době, kdy se Egypt poohlíží po nových či staronových přátelích. Rusko je přítel staronový, protože mezi polovinou 50. a 70. let byl Sovětský svaz předním spojencem Násirova a Sadatova režimu a také dodavatelem velkého množství zbraní.

Moskvě šlo o to, aby získala Egypt po svržení monarchie na svou stranu, což se jí podařilo. Na okraj připomeňme, že podle dohody z roku 1955 bylo význačným dodavatelem do Egypta také Československo, aby pomohlo udržovat dojem neutrality Násirovy vlády. Takto jsme se ovšem také nepřímo podíleli na vyvolání války v roce 1956.

Pak se ale cosi změnilo. Nejméně od konce 70. let jsou hlavním spojencem Egypta, a také předním sponzorem tamní armády, Spojené státy. Spolupráce sice občas zakolísala, například když za Bushe mladšího začal Washington žádat více demokracie, ale jinak šlo o uspokojivé manželství z rozumu, které prospívalo i regionu a jeho stabilizaci. To neznamená, že Američané byli oblíbení nebo že se nevyskytovaly třecí plochy, které občas zaskřípaly.

Konec idylky započal právě před třemi lety, kdy byl sesazen egyptský prezident Mubárak. Zatímco demonstranti se domnívali, že Mubárak je americkou loutkou, lidé kolem prezidenta, stejně jako jeho regionální spojenci zejména v Saúdské Arábii, byli opačného názoru. Podle jejich mínění Amerika příliš snadno opustila svého člověka, který jí věrně sloužil. A dodávali, že vysněná americká demokratizace ve skutečnosti povede k nastolení islamistických vlád.

Totéž v jasně zeleném se odehrálo vloni v létě, kdy už v Egyptě skutečně byli u moci islamisté, zvolení ovšem v řádných volbách. Smetl je lidový hněv, tuto práci ovšem provedla armáda, která rovnou začala prosazovat své vlastní mocenské zájmy. I tentokrát Obamova administrativa vyslovila nespokojenost s nedemokratickým postupem. A opět se setkala nejen s automatickým odmítnutím islamistů, jichž se zastala, ale i s kritikou staronové armádní vlády a jejích spojenců na Arabském poloostrově.

Američané začali Egypt trestat a zastavili v srpnu krátce po puči a dvou krveprolitích svou vojenskou a finanční pomoc Káhiře. Bílý dům si ovšem dal pozor na to, aby sesazení Mursího neoznačil za puč, protože by pak byl zákonem vázán pomoc zcela odmítnout – podle amerických pravidel nesmí být příjemcem pomoci vláda, která odňala moc demokraticky zvolené vládě.

Pak ovšem začal naopak Ameriku trestat Egypt. Už na podzim byli v Káhiře ruští ministři zahraničí a obrany Lavrov a Šojgu, od té doby se mluví o dvoumiliardové zbrojní zakázce. Rusko by Egyptu dodalo zbraně a ty by částečně financovala Saúdská Arábie a Emiráty, tedy další kritici americké demokratické přecitlivělosti. Jde o částku o něco převyšující hodnotu zbraní, jež každoročně dodávali Američané Egyptu. Státy Arabského poloostrova také po svržení Mursího nové vládě opřené o armádu přislíbili dvanáctimiliardovou pomoc, čímž roli americké pomoci zcela zastínili.

Nyní tedy maršál Sísí do Moskvy přijel nejen oplatit návštěvu svého kolegy, ale také předvést se před kamerami s dalším „voleným diktátorem“ a potěšit Rusko nákupem zbraní, i když v tomto ohledu není zřejmé, zda se nákup ruského zboží opravdu uskuteční nebo zda půjde o obchod tak velkého rozsahu, o jakém se mluví.

Proč? Zaprvé proto, že Egypt ve skutečnosti nemá peněz nazbyt. Prvním úkolem vlády bude začít řešit ekonomické problémy, a nikoli nakupovat zbraně, snad s výjimkou těch, které bude potřeba k potírání terorismu, který se stává stále závažnějším problémem hlavně na Sinaji. K tomu ale nepotřebuje ruské stíhačky MiG 29, které v Moskvě Egyptu nabízejí, a dlouhodobé řešení navíc stejně spočívá v investicích do rozvoje Sinajského poloostrova.

A za druhé, Káhira stojí o potrestání Washingtonu, a nepochybně i o vymanění se z přílišné závislosti na něm, ale je málo pravděpodobné, že by egyptští generálové opravdu chtěli Ameriku nahradit Ruskem – nebo že by Rusko dokázalo hrát takovou roli, jakou má Amerika. Nehledě na špatnou reputaci Moskvy na Blízkém východě kvůli podpoře Bašára Asada.

Ale egyptské flirtování s Moskvou se přece jen neobešlo bez americké odezvy. Americký Kongres schválil zákon, podle kterého bude moci Bílý dům financovat egyptskou armádu, přestože přišla k moci pučem. Peníze, nebo spíše americké zboží v této hodnotě, bude uvolňovat postupně podle toho, jak bude Káhira naplňovat svůj vlastní plán na přechod k demokracii a volené vládě.

Někteří kritici tohoto postupu sice tvrdí, že Washington by neměl změkčovat svá vlastní pravidla kvůli strachu, že se v geopolitickém vakuu po něm usídlí Rusové, ale jiní experti mají přesně opačný názor. Jestliže Washingtonu nevadí režim, který vládne v Saúdské Arábii, pak jistě snese i ten, který od léta už opět vládne v Egyptě.