Jan Fingerland: Erdogan porazil Turecko a bude prezidentem

Na utkání by samo o sobě nebylo nic zvláštního, snad jen to, že byl tímto mačem uveden do provozu nový stadion v Istanbulu. Branky vsítěné sportovně založeným premiérem před očima celého Turecka jsou nicméně výmluvným symbolem toho, jak to nyní v tamní politice chodí.

V posledních týdnech Erdogan za účasti kamer mimo jiné otevíral další letiště v Istanbulu a také trať nového vysokorychlostního vlaku. To vše lze chápat nejen jako oslavu nepopiratelných ekonomických a technologických úspěchů Turecka v jedenáctiletém období, kdy byl Erdogan premiérem, ale také jako součást jeho prezidentské kampaně.

Na dresu měl během zmíněného fotbalového zápasu na dresu dvanáctku, což prý mělo připomínat jeho ambici stát se dvanáctým prezidentem Turecké republiky. Především však bude současný premiér první hlavou státu zvolenou v přímých volbách, a to už tuto neděli.

Čtěte také

O Erdoganově vítězství nikdo nepochybuje. O tom, co bude tento jeho osobní úspěch znamenat pro Turecko, ovšem pochybnosti panují. Sám premiér je znám jako osobnost značně rozpolcená. Na jednu stranu je tvrdý pragmatik a populista, na druhou stranu se zdá, že už podlehl slavomamu a pocitu mesiášství, přičemž veškerý odpor i nesouhlas považuje málem za vlastizradu.

Platilo to i pro situaci z první poloviny roku, když se objevily závažné indicie, že je zapleten do rozsáhlé korupce. Podařilo se mu však obvinění setřást a jeho voličům jeho znečištěný štít evidentně nevadí.

Turecký ministerský předseda Erdoğan|foto: European Commission Audiovisual service

Ve své kampani se nerozpakoval porušovat snad všechna pravidla. Zákon například zakazuje kandidátům účastnit se jakýkoli setkání, při nichž jsou uváděny do provozu stavby provedené za veřejné peníze, stejně jako používání státních dopravních prostředků. Erdoganova kampaň byla však postavená z velké části právě na tom. Kromě toho začal svou agitaci mnohem dříve, než bylo kandidátům povoleno.

Navíc byl i podle úřadu oficiálního tureckého mediálního regulátora během 4. až 6. července ve veřejné televizi TRT viděn po dobu 533 minut. Jeho hlavní soupeř Ihsanoglu méně než tři a půl minuty a třetí kandidát Demirtas jen pětačtyřicet vteřin. Přitom bylo od začátku jasné, že populární Erdogan bude tak jako tak zvolen – svou drtivou přítomnost v médiích však i tak považoval za užitečnou.

Čtěte také

Erdoganova nevybíravá kampaň je možná předzvěstí toho, jak tento čím dál panovačnější muž bude řídit Turecko, až se stane jeho prezidentem. Oproti minulosti tu přitom dochází k důležitému posunu. Až dosud byli turečtí prezidenti považováni za symbolické a nestranné reprezentanty státu, což platí i pro Erdoganova dlouholetého spolupracovníka Abdullaha Gülla, který v prezidentské funkci právě končí.

Erdogan však dosáhl změny způsobu volby z parlamentní na přímou a nyní tvrdí, že přímo zvolený prezident by měl mít i silné pravomoci. Některé články ústavy mu to umožňují už dnes, k dalším úpravám nepochybně dojde. Erdoganova strana AKP díky své drtivé převaze v parlamentu může změnit i ústavu a udělat z dosud ceremoniálního prezidenta jakéhosi republikánského sultána. Sám Erdogan se netají tím, že jeho cílem je maximálně rozšířit své pravomoci.

Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan na návštěvě v Česku|foto: Filip Jandourek

Erdogan v posledním desetiletí úspěšně podvázal armádu jako jediného nebezpečného soupeře své strany AKP a v posledním roce se pravděpodobně úspěšně vypořádal i s těmi spoluislamisty, kteří měli jiné cíle a údajně patřili k síti Hizmet, s níž se premiér rozešel ve zlém. Zátahy proti lidem v policii, armádě i justici pokračovaly i ve dnech, které předcházely volebnímu dni.

Proti Erdoganovi sekulární opozice nasadila jiného důvěryhodného a vzdělaného muslima, který je navíc na rozdíl od premiéra prost podezření z korupce. To však Erdogana nezastaví, stejně jako ho nezastaví zvěsti, podle kterých bude proti němu hlasovat i prezident Gül. Pak je ovšem otázka, kdo zastaví Erdogana, až se i on sám stane premiérem.