Jan Fingerland: Erdoganův smutek

V očích muže, který zřejmě věří ve svou spasitelskou úlohu, ho jeho vlastní národ zklamal. Místo aby se mu vystlali cestu k modernímu sultanátu tulipánovými lístky, poslali mu voliči úplně jiný vzkaz. A to i když zapomeneme na fakt, že se v urnách objevily neorazítkované obálky, že proti průběhu hlasování ohradila komise OBSE, dvě přední politické strany i svaz tureckých advokátů, a že celá kampaň byla velmi neférová a řada Erdoganových odpůrců nebo kritiků byla zastrašována.

Když navíc odečteme hlasy zahraničních Turků, je rozložení sil pro a proti ještě těsnější. Erdoganovi nepomohlo ani překvapivé spojenectví s tureckými sekulárními nacionalisty, se kterými by – měřeno poměrem hlasů obou stran v parlamentu – měl mít drtivou převahu. Miliony těch, kdo pro AKP nebo pro MHP hlasovaly ve volbách, se přinejmenším v referendu obrátily k Erdoganovi zády.

Rozdělený národ

Také pohled na rozložení hlasů na území celé republiky nevěstí pro prezidenta dobré zprávy. Nejen že ho ve stále ještě jakž takž demokratickém hlasování nepodpořily kurdské oblasti na jihovýchodě, ale proti rozšíření prezidentských pravomocí hlasoval také západ Turecka. Zejména velká města jako Izmir hlasovala jednoznačně na straně odpůrců ústavních změn. Proti se postavil i dosud věrný Istanbul, kterému kdysi Erdogan dělal úspěšného starostu.

Erdogan v oblasti kompromisů moc nevyniká a zejména v posledních letech má potíž rozlišit mezi nesouhlasem a nepřátelstvím|foto: ČTK/AP, Lefteris Pitarakis,ČTK

To znamená, že Turecko je značně rozděleno a že změny, ke kterým dochází, nejsou Erdoganovi na prospěch. Erdogan má před sebou dvě cesty. Buď se bude snažit rozdělenou zemi nějak spojovat, což přinejmenším bude vyžadovat ústupky, vyjednávání a respekt k odlišným názorům, a nebo naopak zesilování represí.

Potíž je, že Erdogan v oblasti kompromisů moc nevyniká a zejména v posledních letech má potíž rozlišit mezi nesouhlasem a nepřátelstvím. Naopak represe zesilují, v současné době je Turecko zemí s nejvyšším počtem novinářů ve vězení. V těchto dnech byl o další tři měsíce prodloužen výjimečný stav po červencovém pokusu o převrat, bude tedy trvat minimálně rok.

Erdogan také k vítězství nasadil mnoho pák, jako je zneužití státního aparátu ve svůj prospěch, které proti němu popudily lidi jinak AKP příznivě nakloněné, bez toho, že by získal odpovídající politický prospěch. Naopak možná dopředu utužil řady opozice proti sobě.

Když odečteme hlasy zahraničních Turků, je rozložení sil pro a proti ještě těsnější|foto: ČTK/AP, Emrah Gurel,ČTK

Touha po klidu

Dočasně ale může Erdogan těžit z toho, že lidem se evidentně nechce protestovat. Proti výsledkům vyšlo v pondělí do ulic Istanbulu jen pár tisíc lidí, přestože obě hlavní opoziční strany otevřeně hovořily o podvodu. Jedním z předních faktorů turecké politiky je totiž obava z rozvratu pořádku.

Turecko prožívalo neklid celá desetiletí a nemá zájem o balancování na okraji občanské války. Navíc právě první desetiletí vlády Erdoganovy AKP se vyznačovalo nejen řadou rozumných reforem a růstem prosperity, ale i na turecké poměry velkou stabilitou. Turci také vnímají, že žijí na hranici válečné zóny v Sýrii i Iráku a ve prospěch Erdogana hovoří i nechuť vůči – zatím vlastně ne úplně znáným – původcům loňského pokusu o puč.

Mezinárodní pozorovatelé už nyní konstatovali, že referendum neodpovídalo mezinárodním standardům|foto: ČTK/AP, Emrah Gurel,ČTK

Nikde není psáno, že se nálada změní, pokud bude Erdogan dělat chyby. On sám si je jako bývalý úspěšný starosta velkého města vědom, že jeho země směřuje k ekonomickému útesu. Lira padá, inflace roste, zahraniční kapitál odchází. Prosperita, která stála u základů jeho popularity, možná brzy opustí turecké břehy a s ní i blahovůle vůči Erdoganovým sultánským plánům.

Prezident si je jistě vědom, že do peřejí by se mu lépe vjíždělo s masivní podporou v zádech, ale o víkendu se dozvěděl, že už teď zhruba polovina Turků stojí proti němu.