Jan Fingerland: Hilsner, model 2016
Nedělní vysílání České televize nabídlo dvě perspektivy na českou společnost. Tou první bylo pokračování inscenace Zločin v Polné od režiséra Viktora Polesného a scénáristy Václava Šaška, tou druhou záběry z Pražského hradu.
Televize zpracovala dosud živý příběh vraždy mladé dívky, která se v roce 1899 změnila na divadelní proces, antisemitskou štvanici a masovou fascinaci rituální vraždou.
Každý divák toto dílo jistě hodnotil jinak, například autorovi tohoto zamyšlení se inscenace líbila. Zajímavé je, že nejméně dva recenzenti si postěžovali, že původci Zločinu v Polné, totiž té televizní, příliš hráli na city a příliš černobíle rozdělovali své protagonisty podle toho, zda byli na straně Hilsnera nebo proti němu.
Objevilo se dokonce tvrzení, že antisemitismus byl v době přelomu 19. a 20. století považován za běžný postoj a nelze proto tak snadno očerňovat ty, kdo věřili na Hilsnerovu vinu. K tomu lze podotknout dvě věci. Zaprvé, byla to tehdejší společnost, která trvala na tom, že se každý musí zařadit do jedné ze skupin.
A za druhé, dobové normy rasové nenávisti se možná mění, ale nemohou být tím, co určuje pravdu. Pokud byl někdo proti Hilsnerovi nebo dokonce pro obvinění z rituální vraždy jen proto, že Hilsner patřil k nepopulární menšině, jednal prostě morálně špatně, bez ohledu na to, kolik lidí s ním tento názor sdílelo a nebo i bez ohledu na to, kdyby Hilsner teoreticky vrahem byl.
Přece právě v tom tkví velikost těch, kdo se nenechali strhnout, jako T. G. Masaryk, jehož úloha v polenském a píseckém procesu je často zmiňována, a zejména JUDr. Zdena Auředníčka, Hilsnerova obhájce ex offo, který, jak zdůraznil v rozhovoru pro Český rozhlas scénárista Václav Šašek, je hlavním kladným hrdinou této smutné kapitoly českých dějin i česko-židovského soužití.
Druhá výtka na adresu inscenace zněla, že zatímco televizní advokát Auředníček apeluje na chladný rozum, sami televizní autoři hrají na emoce. Ani to není tak docela pravda. Pokud si někdo dá práci a podívá se do dobového tisku, zjistí, že štvaní proti Židům i proti každému, kdo se Hilsnera zastal, bylo mnohem drsnější, než jak to ukazovala inscenace.
Pozoruhodné bylo, že oproti davové nenávisti přelomu 40. a 50. let tu nebyl žádný aparát, který by takovou kampaň organizoval, a nepanoval tu strach, který by tíseň nějak zesiloval.
Hilsneriáda byla obdobím, v němž česká veřejnost poprvé okoušela, co je to masová společnost, to vše bylo zesíleno česko-německým soupeřením a rychlým šířením běžně dostupného denního tisku. Připomeňme přitom, že české země zažívaly v roce 1899 už desítky let trvající mír a bezprecedentní blahobyt!
Hned po odvysílání Zločinu v Polné v České televizi následoval pořad 168 hodin, přičemž jedním z hlavních témat bylo shromáždění protiimigračních demonstrantů přímo v areálu pražského Hradu. Nemá smysl za každou cenu poukazovat na všechny podobnosti i rozdíly dění před 117 lety a dnes. Dokonce i sám Václav Šašek zdůrazňuje, že protižidovské vášně roku 1899 byly mnohem iracionálnější než dnešní obavy z migrační vlny z Blízkého východu a Afriky.
Některé analogie však přece jen stojí za zmínku. Na demonstraci v Praze jsme viděli nejen různé nácíčky, ale také mnoho spořádaných občanů, jak se shromáždili, aby společně oslavili opojný svátek strachu a nenávisti. Je možné, že kromě sportovních utkání málo kdo z nich zažil takový pocit sounáležitosti s ostatními, jako v sobotu. Škoda jen, že to bylo při tak neblahé příležitosti.
Uprostřed míru a relativního blahobytu, tak jako v době Hilsneriády, vyvalil se z nižších pater české duše nepochopitelný strach a vzal s sebou ode dna netušenou špínu. Do českého života se vrací pocity a hesla, která jsme znali jen z historických filmů, jako jsou „nepřátelé“, „národ“ a jeho „zrádci“.
Dělo se tak přímo pod okny pana prezidenta, který se od obsahu ani formy těchto shromáždění bohužel nedistancoval. V době, kdy se společnost opět tak ostře rozděluje, to může znamenat napomáhání takovému trendu. Podle Václava Šaška, který napsal scénář k Zločinu v Polné, není hlavním hrdinou Masaryk, kterému šlo o ušlechtilý cíl nenechat svůj národ propadnout iracionální rituální pověře, ale Zdeno Auředníček, kterému šlo - bez ohledu na jeho osobní zájem - o spravedlnost a o osud jednoho člověka.
Možná nás v nadcházejícím desetiletí čekají mnohem těžší léta, než jsme schopni odhadnout. Nejsem si jistý, jestli teď potřebujeme víc Masaryky nebo Auředníčky, spíše obojí. Proces s nějakým budoucím Hilsnerem nás totiž možná teprve čeká.
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
