Jan Fingerland: Japonsko se omluvilo, zapomeňte
Japonská kultura je proslulá svým propracovaným systémem lítosti, omluv a sebepokoření. Možná právě proto se Japonsko tak nerado omlouvá. A to i za věci, jejichž špatnost je nade vši pochybnost.
Týká se to japonských zločinů spáchaných během okupace východní a jihovýchodní Asie ve 30. a 40. letech a specificky pak zotročování korejských žen a jejich používání coby takzvaných „utěšitelek“ japonských vojáků ve armádních nevěstincích.
Tato otázka se znovu dostala na první stránky novin právě teď. Jižní Korea a Japonsko se totiž dohodly o omluvě a odškodnění. Většinou se jednalo o Korejky, ale mezi unesenými ženami byly i příslušnice dalších národů, například Číňanky, Filipínky nebo Indonésanky.
Nyní se Tokio ústy premiéra Šinza Abeho omluvilo – citujeme – „z celého srdce“ a to za „jizvy, které se jen těžko zhojí“. Kromě toho vytvoří fond ve výši v přepočtu asi dvou set milionů korun, který bývalým vězenkyním má pomoci ve stáří.
Je vlastně otázka, komu bude tato částka sloužit. Korejská kultura je – zrovna tak jako japonská – založená na velké citlivosti vůči veřejnému zahanbení a tak se většina obětí nikdy nezaregistrovala.
Kromě toho se vše odehrává sedmdesát let po válce. Těch obyvatelek Korejské republiky, které vojenskými nevěstinci prošly a přežily, žije méně než padesát a je jim v průměru téměř devadesát let.
Proč Japonsko přistoupilo k odčinění své neoddiskutovatelné viny až nyní, sedmdesát let po válce? Jeden z důvodů je v tom, že je to právě až po sedmdesáti letech, kdy nežijí oběti ani pachatelé a společnost už se posunula jinam.
Japonsko se také domnívalo, že jeho závazky už jsou dávno vyřešeny dohodou z roku 1965, tedy dvacet let po válce, kdy se podařilo mezi ním a Jižní Koreou uzavřít diplomatické vztahy. Smlouva zahrnovala i hospodářskou pomoc a půjčky jedné z obou Korejí. Soul však nikdy nepřestal trvat na tom, že Tokio se musí vyrovnat i s bývalými sexuálními otrokyněmi.
Změnila se také geopolitická situace. Jižní Korea a Japonsko už dávno nejsou soupeři, ale čelí podobným hrozbám – stále silnější a sebevědomější Číně a nevypočitatelnější Severní Koreji. Obě země jsou důležitými spojenci Washingtonu a patří ve Východní Asii mezi nečetné demokracie s tržní ekonomikou.
Nedohoda ohledně odškodnění korejských žen mimo jiné bránila Soulu v uzavření dohody o sdílení citlivých vojenských informací s Japonci.
Možná nejzajímavější stránkou je však onen morálně-kulturní aspekt japonské omluvy. Pro Japonsko, které se v jistém ohledu cítí být v první řadě obětí druhé světové války a amerického bombardování, musela být celá záležitost psychologicky velmi obtížná.
To zvláště vyniká ve srovnání s německým postojem. Tamní postoj bývá zpochybňován jako ritualizovaný, a nebo ne zcela internalizovaný. O tom se dají vést spory. Ale Němci rozhodně ušli nesrovnatelně delší cestu k tomu, aby nejen odškodnili své oběti, ale také aby přijali svou zodpovědnost.
Říká se, že Němci už mají neustálého omlouvání dost. Japonsko to říká zcela otevřeně. Trvá na tom, že exaltovaně formulovanou premiérovou omluvou a zřízením fondu, celá věc jednou pro vždy končí – tedy že nikdo už nebude mít právo opakovat výčitku, že se japonský stát dopustil těžko pochopitelného pragmatismu ve vztahu k tak obrovskému počtu žen.
Jisté je jedno. Drtivá většina těch, kterým omluva a odškodnění náležely, už dávno nežije. A tedy ani nehrozí, že by snad po Japonsku mohly něco chtít.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.