Jan Fingerland: Kdo slaví s Erdoganem?
Jestli se někdo může radovat z překaženého tureckého puče, pak je to jistě sám Recep Tayyip Erdogan. Nejen přežil, jako člověk i jako politik, ale dokonce vychází posílen na své cestě za doživotním prezidentstvím.
Spolu s ním se ale mohou radovat i velmi nečekaní protihráči. Čistky, které se rozpoutaly okamžitě poté, co byl převrat zastaven, se dotkly justice, škol, médií, policie, ale také armády a tajné služby. Jen pro ilustraci, ve vazbě v tuto chvíli sedí asi sto generálů a admirálů, to je skoro třetina.
Člověk nemusí být vojenský expert, aby si spočítal, že taková armáda je možná bezpečnější pro prezidenta, ale méně schopná vypořádat se s nějakým vojenským nebezpečím. Takovým čelí Turecko nejméně na dvou frontách, jednak tváří v tvář Islámskému státu, který hrozí přes hranice s Irákem a Sýrií, ale nyní i zevnitř.
To samé platí i pro Kurdskou stranu pracujících, která s tureckou armádou vede už rok válku v jihovýchodní části země. A když říkáme válku, míníme to doslova, protože některá kurdská města v Turecku připomínají spíše Sýrii než sídla v kandidátské zemi Evropské unie. Turecká armáda však nyní bude mít mnohem méně kapacit a především klidu a sebedůvěry pro boj s kurdskými povstalci i civilisty.
Ještě větší radost než Kurdská strana pracujících bude mít Bašár Asad. Nad tímto diktátorem se po celá léta vznášela hrozba, že se Turecko rozhodne přímo vstoupit do syrských bojů, přičemž Erdogan se netajil svým odporem k Asadovu režimu. Turecký prezident sice krátce před pučem výrazně zmírnil svou rétoriku vůči Sýrii, ale teď se zdá, že turecká armáda po nějakou dobu rozhodně nebude mít sílu operovat za hranicemi a pokud ano, pak jedině proti Kurdům.
Ze zdánlivého Erdoganova pádu se krátce po vypuknutí puče radovali příslušníci libanonského Hizballáhu, který Asada přímo vojensky podporuje v Sýrii. Když v ulicích zesměšňovali padlého sultána, nevěděli, že sultán se na trůnu udrží. Hizballáh však nemá čeho litovat ani teď.
Írán a Arabové
Nemenší radost z oslabení Turecka mají i v zemích, které se mohou považovat za regionální rivaly, zejména v Íránu a Egyptě. Mezi oběma zhruba stejně velkými zeměmi s mocnými armádami je však rozdíl. Írán byl velmi obezřetný a velmi brzy odsoudil puč a volal po zachování demokraticky zvoleného prezidenta. Erdogan nemá Teheránu co zazlívat. Ostatně, jestli se v Íránu něčeho bojí, pak je to také nějaký druh rychlého zvratu poměrů.
Naopak Egypt má s Tureckem velmi napjaté vztahy, vždyť v Egyptě vojenský převrat proběhl, a to úspěšně. Byl to navíc převrat sekularistů proti Muslimskému bratrstvu – tedy organizaci ideově spřízněné s tureckou AKP. Erdoganův protějšek, armádou sesazený islamistický prezident Mursí sedí už několik let ve vězení a už se z něj asi nikdy nedostane.
Arabské státy z velké části chvíli váhaly, zda se ještě v průběhu převratu nějak otevřeně přiklonit na některou ze stran. Egypt a Saúdská Arábie zachovaly mlčení, zatímco jiné arabské země odsoudily převrat nápadně vlažně. Pouze malý, byť vlivný Katar okázale gratuloval svému spojenci Erdoganovi k vítězství nad spiklenci. A vedle něj ještě palestinský Hamás, jenž je klientem současné turecké garnitury.
Na druhou stranu je třeba jasně říci, že nemá smysl považovat turecký převrat za promarněnou šanci na řešení tamních problémů. Nevíme, kdo převrat dělal, jaké měl úmysly a zda by se mu podařily. Odpor společnosti proti převratu byl i mezi Erdoganovými odpůrci evidentně silný a mohlo dojít i k občanské válce a tato nestabilita se mohla šířit i za hranice.
Že by ale svobodomyslně smýšlející část turecké společnosti měla důvod slavit spolu s Erdoganem, to se asi tvrdit nedá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
