Jan Fingerland: Konec křesťanů v Sýrii?

Je to jen malý příznak zhoršujícího se postavení tamní křesťanské komunity. Tento proces trvá už dva roky, ale Evropu možná na situaci tamních křesťanů upozornil až pondělní únos dvou vysokých duchovních.

Osud biskupa řecké ortodoxní církve Boulose Yazigiho a biskupa Yohanny Ibrahima ze syrské ortodoxní církve je od té doby nejasný. Neznámí muži je zastavili na cestě z jakési humanitární mise, jejich řidiče zastřelili a duchovní odvezli. Zpráva o jejich propuštění byla později popřena. Zatímco vláda hovoří o díle „teroristů“, což je v jazyce oficiálních médií jiný název pro povstalce, syrská opozice se od únosu distancovala.

Je možné, že únos zapadá do řady jiných únosů, které se v čím dál chaotičtější Sýrii začínají šířit jako zvláštní druh podnikání za účelem získání výkupného. Například podle webové stránky „Ora Pro Siria“ provozované italskými misionáři byl v únoru kurz unesených křesťanských kněží vysoký – cynicky řečeno, asi 200 tisíc dolarů za kus. Zmínění kněží totiž nejsou prvními duchovními, kteří byli uneseni, ale jde poprvé o tak vysoké církevní představitele.

Nynější únos ale může souviset právě s tím, že jde právě o křesťanské představitele. Křesťané tvoří v Sýrii asi deset procent obyvatel a jsou opozicí považováni za přívržence vlády – podobně jako alávité, ještě těsněji propojení se současným režimem. Je pravda, že členové křesťanské elity se podíleli na moci a jiných požitcích dosavadního režimu, momentálně se ale řadový křesťan cítí spíše jako mezi dvěma mlýnskými koly, režimem a povstalci.

Křesťané jsou však především v zoufalé situaci. Dosavadní režim byl sice represivní, ale sekulární a udržoval bezpečí. Nastupující chaos a nebo potenciální šíření radikálního islámu je z hlediska křesťanů relativně horší než dosavadní diktatura. Křesťané tedy spíše vyčkávají a nejsou na žádné straně – ani to však není zrovna bezpečné, nepatřit k žádné straně znamená být nepřítelem obou.

Syrská opozice, tedy hnutí převážně sunnitsko-arabské, odmítá, že by bojovala proti křesťanům jako příslušníkům nějakého vyznání. Jedním z předních představitelů Syrské národní rady byl ostatně zvolen George Sabra, také syrský křesťan. Radikálnější síly v řadách opozice však dávají otevřeně najevo, že křesťany vnímají jako nepřátele, a právě od nich pochází zmíněné heslo – Alávité do hrobu, křesťané do Bejrútu. Právě sousední Libanon je zemí, kde žije početná křesťanská komunita.

Ve hře jsou i jiné otázky. Křesťané žijí převážně v pásu oddělujícím přímořskou, převážně alávitskou oblast od syrského vnitrozemí, obydleného sunnitskými Araby. Je to tedy strategické území, přes které navíc vedou silnice, proudí suroviny, a které je také klíčové pro ovládání celé války. Křesťané jsou doslova chyceni uprostřed tohoto boje, a ledaskdo má zájem na tom, aby v tomto prostoru nepřekáželi.

Syrské křesťanství je téměř dva tisíce let staré a přispívalo k syrské nebo vůbec blízkovýchodní pestrosti. Sama syrská křesťanská komunita je velmi pestrá – patří k němu řecko-ortodoxní církev, stejně jako řada menších církví blízkých Římu, jako jsou Melkité nebo příslušníci arménské církve. Ještě před sto lety na území dnešní Sýrie představovali asi třetinu obyvatel, před nynějším povstáním tvořila křesťanská komunita asi deset procent, ale od té doby se snížily její stavy až o třetinu. Za poslední dva roky odešlo ze země až několik set tisíc křesťanů, přičemž se vyprázdnily celé vesnice ve střední Sýrii. Aniž bychom si to uvědomili, jsme možná svědky začátku konce jedné staré kultury.