Jan Fingerland: Krvavý pes Peres aneb Arabská reflexe jedné smrti

30. září 2016

Do Jeruzaléma se na Peresův pohřeb dostavilo více než sto hlav států a šéfů vlád. Ovšem jen málo kdo z nich pocházel z Blízkého východu. Bojovník za mír Šimon Peres si v regionu vysloužil urážky nebo mlčení. O čem to vypovídá?

Buď o tom, že Peres byl, jak se někteří novináři arabského světa vyjádřili, od paty po hlavu potřísněn arabskou krví. A nebo spíše o určité poruše vnímání, která postihla blízkovýchodní region, zejména pokud se týče Izraele.

Arabský svět, ale i řada dalších zemí oblasti totiž žije v těžkém traumatu, který jim způsobila existence poměrně úspěšného státu ležícího doslova na dohled. V arabských médiích vycházely už v době Peresova onemocnění články, které překrucovaly nebo zveličovaly určité momenty Peresovy dlouhé politické kariéry. A to tak, aby jej vykreslili jako jakéhosi izraelského Saddáma Husajna.

Zmiňovaly zejména jeho roli v počátcích budování židovských osad na Západním břehu, podíl na budování jaderného programu, nebo incident, při kterém v době jeho premiérství roku 1996 v jižním Libanonu zahynulo přes sto civilistů. Izraelské dělostřelectvo tehdy během operace proti ostřelování ze strany Hizballáhu zasáhlo libanonskou vesnici. Peres samozřejmě žádný masakr civilistů nenařídil, přesto se v okamžiku jeho úmrtí o něm mluvilo jako o „válečném zločinci“ nebo „řezníkovi“.

Zvláštní zaujetí neexistující Peresovou krvelačností lze vysvětlit právě tím, že všichni ví, že nic takového neexistuje. Jeho nactiutrhače možná dráždí právě skutečnost, že svou desítky let trvající snahou smířit se s Araby, a to i za cenu velkých izraelských ústupků, usvědčoval druhou stranu z viny na současném stavu.

Navíc to byl politik demokraticky zvolený, což je věc v regionu hodná závisti. Přiznat si tyto skutečnosti je tak bolestivé, že i Peresovo mírové úsilí bylo označeno jen za další druh jeho lsti.

Do Jeruzaléma se na Peresův pohřeb dostavilo více než sto hlav států a šéfů vlád

Obava z veřejnosti

Paradoxní je, že arabská veřejnost, nebo spíše část arabské veřejnosti, je v otázce postojů k Izraeli radikálnější než jejich vlády. Totéž platí o médiích, které nejen v souvislosti s Peresovým úmrtím ještě rozdmýchávala nevraživost vůči politikovi, jehož typ není v samotném arabském světě zrovna obvyklý.

Po Peresově úmrtí se proto i ze strany Egypta a Jordánska, tedy zemí, které mají s Izraelem mírovou dohodu a z tohoto míru mají nemalý prospěch, rozhostilo naprosté ticho a teprve pak do Jeruzaléma dorazily diskrétní kondolence – právě v obavě z reakce radikálnější části veřejnosti a médií.

Také na páteční pohřeb nedorazili z Káhiry, Ammánu a konec konců i Ankary prezidenti, král nebo premiéři, ale níže postavení představitelé. Gesto udělal marocký král Mohamed VI., který vyslal svého židovského poradce. Z ostatních států regionu nedorazil vůbec nikdo. Otázka je, zda by přijeli na pohřeb izraelského politika, který by nabízel nikoli mír a územní ústupky, ale dobrovolné rozpuštění Izraele a vystěhování jeho obyvatel někam jinam.

Palestinská výjimka

Předseda Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás pro Perese našel slova úcty a rozhodl se jeho památku uctít v čele celé delegace

K velmi sžíravým kritikům Peresovy dlouhé politické dráhy patřili nejen představitelé palestinského Hamásu, ale také političtí představitelé izraelských Arabů. Jeden z arabských poslanců izraelského parlamentu dokonce po jeho hospitalizaci vyjádřil uspokojení, ostatní dali najevo, že se nebudou účastnit pohřbu – včetně Ajmána Odeho, vycházející hvězdy nové generace izraelských arabských politiků.

O to zajímavější je postoj předsedy Palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse, který pro Perese našel slova úcty a rozhodl se jeho památku uctít v čele celé delegace dalších spolupracovníků.

Vyvolalo to vzpomínku na „mír odvážných“, jak byly nazývány dohody z Osla. Jejich signatáři totiž věděli, že ukončení nepřátelství není zadarmo, každý se musí vzdát části svého snu. Podobnou výjimku udělal ještě bahrajnský ministr zahraničí, který na Twitteru vyjádřil Peresovi uznání.

Na Blízkém východě se tak našlo jen jediné místo, kde lidé spontánně a veřejně přicházeli uctít Peresovu památku. Bylo to v iráckém Kurdistánu, kde bývalého prezidenta i jiné izraelské politiky považují za své přátele a spojence.

Spustit audio