Jan Fingerland: Mír v Sýrii pro tuto dobu

23. listopad 2017

Sklenice může být napůl prázdná nebo napůl plná. Nadcházející vítězství syrského režimu v občanské válce lze chápat jako návrat alespoň částečného klidu do rozvrácené země, a nebo ztrátu národní suverenity na dlouhou dobu.

Mír, který by se měl v Sýrii po šesti letech válčení rozhostit, s předstihem ohlásil Vladimir Putin. Boje se prý chýlí k závěru - málo kdo to může vědět lépe, vždyť ruská armáda byla v posledních dvou letech jedním z hlavních účastníků konfliktu. Teď prý ale Moskva vidí příležitost k přechodu od ozbrojené k politické fázi.

Duch Černého moře

Jen tak mimochodem, ruský prezident hovořil ze Soči. Právě v tomto městě se setkal před několika dny nejen s Milošem Zemanem, ale i s Bašárem Asadem a krátce poté i s prezidenty Turecka a Íránu. Je příznačné, že těchto černomořských jednání o budoucnosti Sýrie se neúčastnili třeba zástupci Saúdů, ale ani Evropy nebo USA.

U Američanů a Evropanů jde o důsledek jejich bezradnosti nebo nedostatku vůle do budoucnosti Sýrie zasahovat, přestože právě Evropa je důležitým příjemcem tamních uprchlíků.

Vladimir Putin

Zatímco se v Soči jednalo o Sýrii, sešly se v saúdském Rijádu trosky syrské opozice. Nasládlá slova ruského i syrského prezidenta o tom, že je třeba syrský stát reformovat, dát do pořádku a demokratizovat ve skutečnosti, jsou vlastně oznámením vítězství. Na reformy a volby byl čas naposledy před pěti lety, teď Asad a jeho patroni vítězí a představa, že by teď syrský prezident vypsal opravdu demokratické volby, v nichž by si Syřané vybrali svou reprezentaci, hraničí s černým humorem.

Tvrdá realita

Syrská opozice se neprosadila a zkouší se vyrovnat se skutečností, že za mír budou muset zaplatit smířením se se zachováním starého režimu. Část opozice i nadále trvá na tom, že Asad, muž, který léta nechal bombardovat sunnitské čtvrti, musí v rámci smíření odejít. Ovšem jiná část – jde často o skupiny podporované Moskvou – je ochotná se s Asadem u moci alespoň dočasně smířit. Rozpor ohledně této otázky bude opoziční síly pravděpodobně tříštit a oslabovat jejich pozici.

Syrský prezident Bašár Asad a ruský prezident Vladimir Putin

Jediný, kdo by paradoxně mohl Asada odstavit, třeba jako symbolický ústupek v zájmu získání části syrské opozice na svou stranu, jsou jeho zachránci a ochránci, tedy Moskva a Teherán. Nic by se tím ale nezměnilo na méně symbolických okolnostech. Vliv v Sýrii a okolí si dělí Turecko, ale především Rusko a Írán – státy, které mají v Sýrii své armády i přímé zájmy.

Soči nebo Ženeva?

Íránská islámská republika je proto asi větším vítězem syrské války než Ruská federace. Íránci umístili v samotné Sýrii mnohem více svých jednotek než Rusové, vytvářejí nové bloky souvislého šíitského osídlení a dovezli do země desítky tisíc šíitských džihádistů z třetích zemí. Írán systematicky vytváří pozemní most přes Irák až k Libanonu, vlastně na prahu Evropy, a nová, „svobodná“ Sýrie, je největším drahokamem v novém íránském náhrdelníku.

Zleva íránský prezident Hasan Rúhání, ruský prezident Vladimir Putin a turecký prezident Recep Tayyip Erdogan

Vraťme se však k Putinovu prohlášení o konci syrské války a k jeho oblíbenému Soči. Ruský prezident by po jednání s Íránci, Turky a Asadem rád tamtéž uspořádal velký kongres o budoucnosti Sýrie za účasti různých proudů syrské opozice. Prý už s Erdoganem a Rúháním pověřili své lidi, aby vypracovali seznam možných účastníků. Který syrský opozičník by nechtěl přijet do Ruska na íránské pozvání na jednání o osudu své vlasti?

Syrská opozice by ráda pokračovala koncem listopadu v dosavadních jednáních v Ženevě, ale ani ta je nezbaví hlavního problému, totiž že jejich váha je čím dál menší. Dokonce i pořadatel těchto jednání Staffan de Mistura odjel ve čtvrtek na poradu do Moskvy. Evropa se s novou realitou pravděpodobně smíří, protože jí nic jiného nezbude a třeba i přivítá tu lepší část nové reality, totiž zmírnění bojů. Poslanci za německou AfD už dokonce navrhli, aby Spolková republika začala syrské běžence vracet domů.

Spustit audio