Jan Fingerland: Nic v Paříži, které vyhovuje všem

Velká mezinárodní schůzka měla pravděpodobně být zářezem na opasku francouzského prezidenta Hollanda. Ten se jí ovšem dočkal v době, kdy pomalu končí jeho éra a ne zrovna slavně. Tak alespoň připomněl světu, že Francie je pořád tady. Ke zvláštnímu vyznění celé akce přispělo i rozhodnutí nepozvat na jednání strany sporu, tedy Izraelce a Palestince, ačkoli přítomny byly i vzdálené země, jako Venezuela nebo Jižní Korea. A také Česká republika.

Výsledkem jednání je nepříliš silný dokument, který deklaruje zájem takzvaného „světového společenství“ udržet při životě dvoustátní řešení, tedy vyřešit palestinský problém vytvořením plnohodnotného palestinského státu, který bude žít v míru bok po boku vedle Izraele.

A také požadavek, aby se obě strany zdržely jednostranných kroků, ať už se jedná o otázky, jako je Jeruzalém, hranice, bezpečnost nebo uprchlíci. Tyto principy, ať už s nimi někdo souhlasí nebo ne, jsou však dávno etablované a nevyžadovaly velkou mezinárodní schůzku.

Kdo je spokojen

To, že s konference nevzešlo nic zásadního, v zásadě vyhovuje Izraeli, jehož představitelé se ostatně snažili výsledné formulace co nejvíce oslabit. Jeruzalémská vláda je totiž ovlivněna zkušeností s Francií, která není zrovna oporou izraelské bezpečnosti, a především zklamáním z konce loňského roku, kdy členové Rady bezpečnosti, včetně Francie, schválili rezoluci, která kritizuje izraelskou politiku a posouvá chápání izraelsko-palestinského konfliktu pro Jeruzalém nepříznivým směrem. Západní břeh, který Izrael obsadil v roce 1967, například považuje za okupované palestinské území a předem tím určuje výsledek budoucích jednání.

Velká mezinárodní schůzka měla být zářezem na opasku francouzského prezidenta Hollanda|foto: ČTK/AP,ČTK

Izraelci jsou spokojeni také s tím, že i od oslabeného textu se některé země, jako například Austrálie, distancovaly, zatímco třeba Británie rovnou vyjádřila nesouhlas s celou konferencí a zúčastnila se jen jako pozorovatel. Podle premiérky Mayové není správné nepočkat na novou americkou administrativu, Britové rovněž soudí, že příliš jednoznačné závěry by jen zabetonovaly palestinské pozice v době, kdy je potřeba, aby se nacházela kompromisní řešení.

Relativně spokojeni jsou ale i Palestinci, kteří správně soudí, že čím dál více zemí přistoupilo na jejich perspektivu. Palestinští představitelé dávají před přímými rozhovory s Izraelem přednost posilování svého mezinárodního postavení, a konference, jako je ta z Paříže, jim v tom pomáhají. Před palestinskými politiky je ovšem řada problémů, ten hlavní na mezinárodní scéně spočívá v záměru americké administrativy přesunout americké velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma – právě takové kroky měl na mysli text pařížské deklarace o jednostranných kroků. Není ale jasné, zda by sami Francouzi souhlasili, zda se to vztahuje i na protiizraelská stanoviska schválená na půdě organizací, jako je UNESCO.

Nejlépe formuloval výhrady vůči celé konferenci muž, který ji svolal, tedy François Hollande: nikoho nelze k míru donutit. A malá poznámka na závěr: Ve stejný den se setkal šéf izraelského úřadu pro koordinaci aktivit na Západním břehu s palestinským ministrem pro civilní záležitosti a podepsali spolu dohodu o obnově spolupráce v oblasti distribuci vody do palestinských měst a vesnic. Byla to další dílčí dohoda za poslední rok, po smlouvách o distribuci elektřiny, pošty nebo datových službách. Tato schůzka o praktických otázkách ovšem neměla šanci se v novinách umístit vedle zprávy o pařížské konferenci.