Jan Fingerland: O válečných zločinech Turků a Čechů

26. duben 2017

Bude bengál, tak shrnul možné dopady jednoho rozhodnutí Poslanecké sněmovny exministr zahraničí Schwarzenberg. Týkalo se zákona, kterým Česká republika vstupuje do sto let staré, ale stále velmi citlivé debaty na téma masových vražd Arménů.

Čeští poslanci – nikoli vláda či ministerstvo zahraničí – schválili rezoluci, podle které masakry arménského obyvatelstva v Osmanské říši byly genocidou. Stalo se tak v souvislosti s novelou zákona o státních svátcích, která zavádí dva nové „významné dny“, totiž 9. březen, výročí vyhlazení takzvaného terezínského rodinného tábora v Osvětimi, vůbec největší masové vraždy československých občanů, a 18. červen jako Den hrdinů českého odboje. Stalo se tak den poté, co si v Izraeli připoměli den památky obětí holokaustu a Arméni zas své oběti.

Povinnost vůči obětem

Arménský osud se nás jako obyvatel Evropy a světa nepochybně týká. Konec konců, o osudu Arménů už v roce 1923 publikoval svou knihu Hrůzy východu vídeňský rodák a český cestovatel Karel Hansa, který se během cesty po Orientu setkal se zdecimovanými arménskými obětmi násilností. Pražan Franz Werfel zas svým románem Čtyřicet dnů udělal pro šíření informací o vraždění Arménů asi více než kterýkoli jiný jednotlivec.

A v neposlední řadě, Rakousko-Uhersko bylo spojencem Osmanské říše a čeští vojáci se pohybovali v době masakrů i v oblasti Blízkého východu. Je tedy dobře, že se zajímáme i dnes, a že existují „poslanci s přesahem“, jako je Robin Bönisch, který úterní deklaraci inicioval.

Obřad kanonizace 15 milionu Arménů zabitých Turky před sto lety

Přesto je tak trochu podezřelé, když se na nějaké takové věci shodnou mužové s tak odlišným pohledem na dějiny jako je Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman. Také vyjádření některých poslanců zní trochu neautenticky. Jeden například svůj souhlas vysvětlil tvrzením, že je třeba „chránit slabší“.

Jenže to je trochu příliš sladkobolný pohled na věc. Násilnosti na Arménech, které tak naléhavě prožíváme, se udály před sto lety, dnes naopak Arméni z Arménie dobrovolně odcházejí do Turecka za prací a nikdo jim tam neubližuje.

Když už by se někdo chtěl dojímat nad vlastní lidskostí, má k dispozici masakry, které se dějí právě teď a shodou okolností zhruba ve stejných oblastech. Naše jasné stanovisko potřebují Kurdové, blízkovýchodní křesťané a konec konců i mnozí muslimové. Přitom málokterý z politiků, kteří hlasovali pro úterní rezoluci, by se odvážil znovu rozvířit debatu o přijetí třeba pár stovek uprchlíků, tedy skutečných uprchlíků, z válek v Sýrii a Iráku.

Populární genocida

Druhá výhrada se týká celkové politizace debaty. Pro samotné Armény se stalo zásadní otázkou, aby jejich osud v roce 1915, ale konec konců i před tím, byl uznán za genocidu a dosáhl podobného statusu jako holokaust. Pak by se to ovšem mělo vztahovat i na pontské Řeky, asyrské křesťany a některé další skupiny, které byly v té době vražděny.

Logo

Mluví se i o uznání za „první genocidu 20. století“, ačkoli toto smutné prvenství by si zrovna tak mohli nárokovat třeba Hererové a Namové, které v roce 1904 systematicky vraždili němečtí vojáci na území dnešní Namibie.

Potíž je, že slovo genocida je jaksi příliš magické a přesouvá debatu od poznání historie nebo vyslovení účasti nad osudem obětí vskutku mimořádných krutostí k naprosto ideologizovaným a neplodným, nebo dokonce spíše škodlivým sporům. Nebo si snad někdo myslí, že se Turecko pod tlakem množících se evropských deklarací chytí za nos a začne kriticky zkoumat své vlastní dějiny? A ruku na srdce, nehraje roli třeba i to, že Turci teď nejsou zrovna v módě?

V době, kdy Turci a Kurdové masakrovali v Orientu Armény a další komunity, podíleli se čeští vojáci na Balkáně na masakrech srbských a jiných civilistů. Nevinní lidé byli tehdy hromadně stříleni, věšeni, upalováni a dokonce i pomalu rdoušeni. Pachateli byli naši dědečkové a pradědečkové. Schválně, kolik dnešních Čechů to ví? A kolik našich poslanců by bylo ochotno schválit rezoluci, která by to označila za masové vraždy?

Spustit audio