Jan Fingerland: Páchají sebevražedné atentáty muslimové?

Odpovědi se pohybují na škále od nuly do sta, tedy od naprostého popírání jakékoli souvislosti až po víru, že islám je náboženství, které je třeba zakázat zákonem asi stejně jako neonacismus. Potíž je, že tato krajní stanoviska vůbec nepostihují realitu a zřejmě se o to ani nesnaží.

Neplatí ovšem ani obvyklé úsloví o tom, že pravda je někde uprostřed. Jde totiž o různé případy s velmi odlišným pozadím. Stejně, jako by bylo absurdní tvrdit, že všechny vraždy jsou motivovány stejně, ačkoli se vraždí z lásky i nenávisti, v amoku i pro peníze, ani sebevražedné útoky nelze vysvětlit na základě jediného faktoru. Včetně těch, páchaných ve jménu islámu nebo rukama muslimů.

Sebevražedné útoky většina muslimských teologů i řadových věřících odsuzuje, i když se často relativizují útoky, které páchají Palestinci proti Izraelcům. Přitom častěji než příslušníci Hamásu a Islámského džihádu páchají takové útoky členové sekulárních levicových hnutí, jako je Fatáh nebo Lidová fronta za osvobození Palestiny.

Sebevražedné útoky také často páchali členové a členky kurdských milicí v Turecku nebo Tamilové v Indii, daly by se najít i případy v novodobé Evropě.

V různých muslimských zemích jsou typickými pachateli útoků ve jménu islámu velmi odlišní lidé a s odlišným záměrem. Například v Afghánistánu jsou to velmi chudí a negramotní obyvatelé, kteří příliš nelpějí na svém bědném životě. Mezi Palestinci je typickým atentátníkem mladý člověk ze střední třídy, jehož motivem je silný pocit ponížení nebo se snaží uniknout obvinění z kolaborace. Roli hraje i kultura podpory a veřejného oslavování takového jednání.

Frustrovaní jedinci i vyznavači extremismu

Pachatelé útoku z 11. září byli z relativně zámožných saúdských rodin a dostalo se jim vysokoškolského vzdělání. Pocházeli ovšem ze země s tradicí extrémního výkladu sunnitského islámu. V Iráku řadu útoků v posledních letech spáchaly znásilněné ženy, které tím unikaly před pochmurným životem na okraji tradičně uvažující společnosti. Teprve dodatečně se zjistilo, že sunnitští extremisté si budoucí atentátnice takto záměrně „vyráběli“.

Frustrovaný jedinec, pro kterého je hlavním motivem vyřešení osobní situace, to mohlo být motivem třeba pachatele z Mnichova|foto: ČTK/AP, Peter Kneffel,ČTK

U řady pachatelů útoků v Evropě se jednalo o lidi hmotně zabezpečené, relativně vzdělané, ale žijící ve směsi pocitu nadřazenosti a zároveň pokoření. Lze to považovat za vliv islámu, když přesnější by bylo říci, že se jednalo o způsob vnímání světa charakteristický pro určitou kulturu, nikoli náboženství a že tito lidé více řešili svou identitu, nikoli vztah k Bohu.

Často to nebyli skutečně praktikující muslimové, tradičně založení věřící jsou mezi pachateli výjimkou. Naopak pro řadu útočníků byl islám spíše nástrojem, jak ospravedlnit svůj čin nebo jak ulehčit rozhodnutí skončit svůj vlastní život a dát mu nějaký velkolepý rámec.

Zde je jeden z citlivých bodů celé debaty. Existuje několik prvků, které způsobují, že se muslimové, nebo spíše lidé, kteří mají islámskou identitu, páchají sebevražedné nebo jiné útoky. Jedním je často zmiňovaný příslib posmrtné odměny pro toho, kdo padne pro víru, který podle výzkumů skutečně hraje roli v rozhodování části pachatelů.

Dále je to dualistický způsob vnímání světa, který některé proudy islámu propagují – následovníci Proroka proti nevěřícím, dům islámu proti domu války. Tento výklad se navíc opírá o hrdinské příběhy bojů, které vedl Mohamed a jeho druzi v počátcích islámu a jsou zaznamenány v Koránu a tradici. Jsou tedy stále přítomné v debatě o tom, co je správně v dnešním kontextu. Islám má také propracovanou tradici mučednictví a velebení činů, které jdou až k úplnému sebeobětování.

Významnou roli hraje pocit frustrace, který zažívají někteří muslimové ve vztahu vůči Západu. Ten lze zaznamenat u dvou velmi odlišných skupin, jejichž cesty se příležitostně spojí. Jednak frustrovaných jedinců, pro něž je hlavním motivem vyřešení osobní situace, což mohlo být motivem třeba pachatele z Mnichova, a potom vyznavačů propracované extremistické ideologie, jako třeba v případě útoku na Charlie Hebdo. Ta má ovšem v některých případech blíže k ostatním radikálním politickým hnutím 20. století spíše než k tradičnímu islámu.

Naprosto drtivá většina všech sebevražedných útoků se odehrává ve třech zemích daleko od Evropy, a to v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu. Ve všech se vede nějaký druh války, všechny tři jsou příkladem špatně fungujícího státu a všechny jsou převážně muslimské. V každé z nich ale najdeme velmi odlišný příběh toho, jak se tamní společnosti dostaly tam, kde jsou.