Jan Fingerland: Proč se Francouzi vzájemně vraždí

V mnoha ohledech je atentát zcela typický. Právě Francie je v Evropě nejčastějším dějištěm těchto činů, i tentokrát se střílelo ve velkém městě a pachatelem byl muž hlásící se k islámu. A byl to muslim onoho zvláštního druhu, který strávil život drobnou i větší kriminalitou spíše než modlením, pobyl ve vězení a nakonec se rozhodl obnovit svou důstojnost smrtí ve „svaté válce“.

A v neposlední řadě, typickým pachatelem takových činů není čerstvý imigrant nebo uprchlík, jak to vypadá podle českých internetových debat, ale člověk, který se na starém kontinentu narodil nebo už dávno žije. I tentokrát byl pachatelem rodilý francouzský občan, chcete-li Francouz.

Na okraji všeho

Je tu jedna zajímavá odchylka, která se ovšem možná stane pravidlem. Karimu Cheurfimu bylo 39, nebyl to tedy mladík kolem dvacítky, jako řada předchozích pachatelů. V poslední době ovšem útoky páchají stále častěji muži středního věku – a řada vysvětlení motivace mladých extremistů v případě těchto šedivějících útočníků nefunguje. Sociology a psychology čeká nová výzva.

Pachatelem byl rodilý francouzský občan|foto: ČTK/AP, Christophe Ena,ČTK

Smutným pravidlem se stává také konstatování, že policie nebo tajná služba o dotyčném věděla, toto konstatování jsme nedávno slyšeli i v souvislosti s nedávným útokem ve Stockholmu.

Jsou tu ještě dva typické rysy, které by měly být zmíněny. Jedním je pachatelův „geografický“ původ. Narodil se a vyrostl nedaleko Paříže v Livry-Gargan a nyní žil v Chelles. Tato „města“ o desítkách tisících obyvatel jsou často nazývána předměstím Paříže. Potíž je, že často to nejsou ani skutečná města, ani skutečná předměstí, ale jakási skladiště lidí, kteří nejsou ani uvnitř, ani vně – a to doslova i v přeneseném smyslu.

Obyvateli těchto periferií jsou často přistěhovalci a gastarbeiteři, nebo spíše jejich potomci v druhé, třetí i čtvrté generaci. Chodí do špatných škol, živí se málo kvalifikovanou prací anebo vůbec a nejsou spokojení. Francii, jak ji chápeme my, vlastně neznají, nebo ji nevnímají jako svou zemi. A mají, snad i oprávněně, pocit, že jim cestu k úplnému francouzství ostatní Francouzi vlastně upírají.

Ze svých předměstí se obvykle nikdy nevyhrabou. Když přestane jezdit metro na okraj Paříže, velká část obyvatel periferie se do metropole, která je málem na dohled, prostě nedostane ani fyzicky. Elysejská pole, na kterých Cheurfi vraždil, není území lidí, jako je on.

Atentát se odehrál symbolicky mezi Vítězným obloukem a Náměstím svornosti|foto: ČTK/AP,ČTK

Nesvornost ve Francii

A s tím souvisí onen druhý typický rys jeho činu, totiž útok na policisty – zabil jen jednoho, další dva vážně zranil. Nedávné atentáty na redakci časopisu, kostel nebo koncertní sál přinejmenším dosud nebyly zcela typické. Obvykle se útočí na dva druhy terčů, na Židy nebo na policisty. I pachatelé vražd v Charlie Hebdo nejdříve zabíjeli policisty, bez ohledu na jejich barvu a vyznání, a také na zákazníky židovského obchodu.

Jakkoli to zní zvláštně, Židé a policisté jsou v očích znovuzrozených francouzských džihádistů nejviditelnějším projevem francouzského státu. Jejich rétorika je zaměřena proti Americe, Izraeli, křesťanům nebo odpadlíkům, ale nejvíce nenávidí francouzský stát. Není to snad ani věc ideologie, ale osobní zášti a pocitů křivdy. V těchto pocitech je pak ostatně utvrzují i někteří představitelé francouzské intelektuální a politické elity.

Atentát se odehrál jaksi symbolicky mezi Vítězným obloukem a Náměstím svornosti. První stavba připomíná Napoleonovo vítězné tažení Evropou, při kterém přece jen šířil myšlenku občanské rovnosti. A Náměstí svornosti připomíná pokus smířit francouzské revolucionáře a royalisty. Teď Francii čeká úkol porazit vlastní džihádismus a nastolit nový druh vnitrospolečenské svornosti.