Jan Fingerland: Proč vzniká panarabská armáda a proč je to dobře
Jestli něco arabským státům nejde, pak je to vzájemná koordinace. Nyní možná poprvé po desítkách let se velká část arabských vlád dokázala shodnout na společné politice, včetně vytvoření společných ozbrojených jednotek. Proč tomu tak je?
O panarabské armádě se hovořilo na víkendovém jednání Ligy arabských států, která má více než 20 členů.
Jak se zdá, řada z nich je připravena se aktivně podílet na budování společných elitních jednotek, které by se skládaly ze 40.000 mužů podporovaných letectvem a námořními silami.
Je zřejmé, že by se jednalo o jednotky, které by mohly rychle čelit nějakému akutnímu nebezpečí. Na této politice se státy dokonce dohodly překvapivě snadno. Vysvětlení leží v nových okolnostech, za kterých se to všechno děje.
Jednak je tu nový fenomén, a to je bezprecedentní vyklizení blízkovýchodní scény ze strany Američanů, a dokonce jejich pokusy o navázání vztahů s Íránem, jejž Arabové obvykle považují za svého rivala.
To přimělo jejich dosavadní spojence, aby se snažili zaopatřit se samy.
Dále je to rozpad dosavadní podoby arabského státu a nutnost usilovat o větší zabezpečení stability uvnitř i vně vlastních hranic.
Rozvrat bývalých diktatur, jako je Irák, Sýrie nebo Libye, případně nutnost nahradit je diktaturou nového typu, jak se to stalo v Egyptě, podstatně proměnily Blízký východ.
S tím souvisí skutečnost, že staré i nové režimy čelí neobvykle silnému islamistickému náporu, nyní zejména ze strany Islámského státu.
A opět je zde patrná nepřítomnost nebo snížená role Ameriky, která dovedla zejména Saúdy, Iráčany, ale i Egypťany k vlastní aktivitě – jak proti ozbrojenému džihádismu, tak i proti různým odnožím Muslimského bratrstva.
A za čtvrté je to stále silnější boj na arabsko-íránské, respektive sunnitsko-šíitské frontě.
Snadná dohoda na vytvoření společných jednotek se odehrává v kontextu již probíhajícího společného boje asi desítky arabských států proti šíitským povstalcům v Jemenu.
Arabští politici nyní už zcela bez obalu říkají, že v Jemenu probíhá náhradní válka s Íránem, který podle jejich názoru záměrně destabilizuje tuto zemi.
Současným bojům v Jemenu totiž předcházely různé události v Iráku, včetně stržení tohoto státu do akčního rádia Teheránu.
Před Irákem se sunnité se šíity, respektive sunnitské arabské velmoci střetly s Íránem a jeho spojenci v Sýrii a před tím v Bahrajnu, čemuž předcházel také Libanon a nárůst moci proíránského Hizballáhu.
Tato nová arabsko-sunnitská koalice na svou stranu částečně získala také Pákistán a Turecko, i když tyto nearabské, převážně sunnitské státy mají své vlastní zájmy.
Arabské země však cítí, že v současné době se rozhoduje o podobě Blízkého východu na desítky let dopředu. Proto je bombardování šíitských povstalců v Jemenu plánováno nejméně na týdny a v Rijádu hovoří i o možnosti, že spustí pozemní operaci.
Zejména Saúdská Arábie je íránským postupem velmi znepokojena, a proto nasadila do bojů v sousedním Jemenu podle neoficiálních zpráv – přímo či nepřímo – až 150.000 vojáků.
Pokud tento boj Saúdská Arábie prohraje, bude to pro Írán nepochybně velkou vzpruhou. Nový král Salmán však má, jak se zdá, energie a odvahy dost.
To vše se odehrává na pozadí dalšího, v současné době diplomatického zápasu zemí, jako je Saúdská Arábie, proti dohodě Západu s Íránem o jeho jaderném programu.
Před nedávnem Saúdi varovali, že chystaná dohoda vlastně Teheránu dá vše, co si přeje, včetně možnosti vyzbrojit se nukleární zbraní, což prý povede k řetězovému vyzbrojování se atomovými náložemi v celé oblasti.
I to je však vlastně další krok k tomu, aby se arabské sunnitské země, nebo přinejmenším velká část z nich, zařídila po svém.
K zajímavým dopadům současné situace patří, že se sunnitské autokracie, jako je právě Saúdská Arábie, ocitly na stejné straně barikády jako Izrael. I ten se znepokojením hledí na pronikání íránského vlivu do dalších zemí oblasti.
Mizení Ameriky z blízkovýchodního dění se mezi tím snaží využít Rusko, které se snaží dodávat zbraně a průmyslové technologie do Egypta i dalších států.
Proto je neméně zajímavá také popuzená reakce saúdského ministra zahraničí, prince Saúda al-Fajsala, na zdravici, kterou jednání Ligy arabských států poslal prezident Vladimir Putin.
Ten popřál arabskému světu, aby se mohl rozvíjet bez cizího vměšování, čímž nepochybně myslel Ameriku. Princ Fajsal však v narážce na ruskou podporu syrského prezidenta Asada jasně odvětil, že takové přání považuje ve světle ruské politiky za pokrytecké.
V každém případě vidíme velký skok v emancipaci arabských vlád a států, i když ne nutně jejich společností.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
