Jan Fingerland: Řecké volby – drama s nejasným koncem
V souladu s řeckými bájemi bychom to mohli nazvat Pyrrhovým vítězstvím. Alexis Tsipras byl potrestán úspěchem, který mu asi nikdo nezávidí. Není totiž jasné, k čemu ho vlastně voliči pověřili a zda od něj nečekají něco, co si on sám nepřeje nebo nemůže splnit.
Alexis Tsipras a jeho strana Syriza zvítězili v nedělních volbách a uzavřeli koalici s malým uskupením Nezávislí Řekové. V tomto ohledu se tyto mimořádné volby nijak neliší od voleb, které se konaly letos v lednu a vedly k sestavení totožné koalice.
Zde bychom mohli citovat jiný starořecký výrok. Totiž ten o tom, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Během letoška se vyhrotil vztah řecké vlády s věřiteli a s některými evropskými státy, Tsipras vyhlásil a vyhrál referendum, které mělo posvětit taktiku, jež měla vládě pomoci vynutit si ústupky na věřitelích.
Tento pokus vrhnout se hlavou proti zdi skončil tím, že Syriza musela redukovat své plány takřka na nulu, dostala pomalu se zvedající ekonomiku zpět do červených čísel a svou vlastní vládu ještě více svázala požadavky věřitelů.
Ty se týkají mimo jiné reforem, proti nimž sám Tsipras vystupoval a vyhlásil riskantní referendum.
Nyní se tedy Tsipras projevil jako vytrvalý a především úspěšný bojovník, který znovu zariskoval a v nových předčasných volbách, už čtvrtých v pořadí, znovu získal důvěru. Oslabenou sice relativně nízkou, 56procentní účastí, ale se ziskem více než 35 procent jednoznačnou.
K čemu ale jej voliči pověřili? To není tak docela jasné. Buď hlasovali pro Tsiprase „starého“, toho, který ještě i dnes mluví o tom, že je potřeba odstranit ponižující podmínky věřitelů, přestože na nich závisí výplata další pomoci.
A nebo pro Tsiprase „nového“, politika, který se sice v 16 stal členem komunistické organizace a svůj život strávil v extrémně levicových uskupeních, ale ve 40 letech pod tlakem okolností objevil pragmatismus.
Právě ten bude potřebovat k tomu, aby zaváděl všechny ty reformy, z nichž se jakékoli řecké vládě bude jen velmi těžko uhýbat. Objevují se dokonce spekulace o tom, že Tsipras je na cestě k tomu stát se novým Blairem, totiž socialistou, který rozumí významu trhu v moderní ekonomice.
Tak ho ale skoro určitě nechápou jeho vlastní voliči. Spíše než pro jeho konkrétní politickou linii – ať už tržní nebo protitržní – hlasovali pro jeho odhodlání bít se za to, co považují za řecký zájem, ten bezprostřední i ten dlouhodobý.
Je zajímavé, že strana Lidová jednota, která se odštěpila od Syrizy kvůli nesouhlasu s Tsiprasovými ústupky věřitelům, se vůbec nedostala do parlamentu, a to přesto, že měla podporu bývalého ministra financí Varufakise a v plachtách zlobu části veřejnosti.
Lidé tedy nehlasovali jednoznačně protievropsky nebo protireformně. V tomto smyslu lze hovořit o pozitivním vývoji.
Dobrou zprávou je také to, že poměrně jednoznačný výsledek voleb, bez ohledu na to, kdo je vítězem, vede k rychlému sestavení koalice. Volební pat by byl horší zprávou i pro schopnost Řecka dále provádět reformy a splácet dluhy.
Výčet dobrých zpráv by měl obsahovat i skutečnost, že Řekové nevolili zvlášť extremisticky – do parlamentu se sice dostal fašistický Úsvit se sedmi procenty a Syriza obnovuje koalici s problematickou pravicově populistickou stranou Nezávislí Řekové, ale země nepochybně zůstává na demokratických kolejích.
Zůstávají však nejrůznější otazníky. Ať už bude Tsipras zavádět reformy coby řecký Tony Blair nebo z donucení, není jasné, zda opravdu umí vládnout – zatím byl předsedou „protestní“ strany a také tak jednal.
Staronovou vládu ovšem nyní čekají politicky, organizačně i intelektuálně náročné kroky, jako je navrácení bankovního sektoru do normálního provozu, opatření proti korupci, zefektivnění státní správy, zavedení pořádku do výplaty penzí a racionalizace pracovního trhu.
Tedy kroky, o kterých si sám Tsipras donedávna myslel, že jsou nesprávné nebo zbytečné, natož aby se on a jeho spolupracovníci zamýšleli nad tím, jak za jedno volební období udělat to, co se jinde uskutečňovalo po desítiletí.
Sám čerstvý vítěz Tsipras možná ještě neví, jak se svým vítězstvím nakonec naloží.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
