Jan Fingerland: Teorie a praxe multikulturalismu u nás

Už několik let trávím část léta ve východních Čechách. V několikatisícovém městečku, které nabízí příjemnou směs poklidu venkova s pohodlím města. A tak nějak odpovídá představě o místě, kterého se nedotklo nic z toho, co se děje v Evropě v posledních mnoha desetiletích.

Je to tak trochu výkladní skříň představ o „bílém Česku“, které o cizí nestojí a své si nechce nechat vzít. Už se hodně psalo o tom, že novodobý český národ se v předminulém století ustavil vyloučením různých skupin, stejně jako se často zmiňuje skutečnost, že po vyvraždění Židů, odsunu Němců a případně i rozdělení Československa se už lidé rodí do vysloveně monokulturního prostředí, se všemi výhodami a nevýhodami, které to přináší.

Cizinci a našinci

Je to ale pravda? Ve zmíněném městečku objevíme hned tři cizí kultury a s každou se okolí musí nějak vypořádat.

Večerka, potraviny (ilustrační foto)|foto: Filip Jandourek

Například tu žije několik Romů, zdá se, že bez většího problému. Jak by oni sami popsali svou zkušenost, nevím. Jisté je, že mluví normálně česky a je možné je vidět v běžném hovoru s ostatními obyvateli.

Ovšem jsou také stále snadno rozeznatelní, jinak se pohybují, nosí trochu jiné oblečení. Na rozdíl od většiny ostatních nežijí ve vlastním, ale v obcí vlastněném domě. Zdejší Romové působí dojmem, že setrvávají na hranici mezi tím být uvnitř a vně většinové společnosti.

Jiným zástupcem jinakosti je několik vietnamských majitelů krámků. Lépe znám jen jednoho. Tento usměvavý pán ovšem umí jen pár slov česky. Zjednal si však určitý respekt svého okolí. Například ho před jeho obchodem zdraví i lidé, do kterých by to člověk neřekl – ale nějak si nemohou pomoci a místo dobrý den utrousí alespoň jakési „zdravím“.

Vietnamská komunita a její opatrné přijetí českou většinou se často uvádí jako důkaz, že Češi nejsou prvoplánově xenofobní. Stalo se z toho skoro klišé v debatách o rasismu a nerasismu. Stereotyp tichých Vietnamců, na rozdíl od stereotypu hlučných Romů, signalizuje, čeho si česká většina váží – jakéhosi maloburžoazního snu o píli, samostatnosti a držení se stranou.

I když přijmeme oboustranně lichotivou verzi o kladném českém postoji k přičinlivým hostům, není jasné, co by se stalo, kdyby Vietnamců přicházelo třeba desetkrát více než dosud. Je totiž evidentní, že problém často není prvotní jinakost, ale ochota příchozích se nějak vměstnat do očekávání domorodců a vůbec také možnost tak učinit. Rychlý příchod cizozemců do západoevropských měst tento proces zbrzdil nebo zdeformoval. Část českého rasismu pravděpodobně není rasismus, ale snaha mít své prostředí pod kontrolou.

Šanovský park v Teplicích|foto: Gabriela Hauptvogelová

Hledání tváře

Zmíněné české městečko má v poslední době ještě jednu exotickou příměs. Do zdejších lázní přijíždějí pacienti ze zemí Arabského poloostrova. Dříve zůstávali uzavřeni v budově na okraji obce, ale teď se stále častěji osmělují a vycházejí do centra nebo do lesoparku.

Muži se nestydí vzít si třeba i krátké kalhoty, ale ženy mají vždy zakryté vlasy a krk, a často i zakrytý obličej. Přesto se snaží komunikovat a přátelsky reagovat třeba na mou malou dceru. Situace nepostrádají nechtěnou komiku, jako když si jedna z obyvatelek pouště dělá pro přátele selfie s pozadím vzrostlých stromů, aniž by ovšem odhalila obličej.

Městečko se s přítomností lidí bez tváře nějak smiřuje, konec konců jsou tu jen dočasně a ještě utrácejí peníze. Ale přesto si vlastně zkouší, jaké to je, potkávat se s někým tak odlišným. A vlastně úplně stejné myšlenky musejí běžet v hlavách arabských hostů.

Češi teprve zjišťují, kde leží jejich hranice schopnosti přijímat jiné lidi. Nikdo by nikoho neměl nutit tuto hranici překračovat. Ale lidé by také neměli podceňovat svou schopnost vyrovnat se s tím, že lidé jsou různí, a přece dost podobní.