Jan Fingerland: Trochu hořké vítězství aneb Co plyne z výsledku tureckých voleb
Tématem tureckých voleb nebylo, zda vyhraje už léta vládnoucí strana AKP, ale spíše jak moc vyhraje.
Ve hře totiž byl další osud plánů prezidenta Erdoğana změnit politický systém a posílit prezidentské pravomoci. Po sečtení výsledků se zdá, že AKP sice vyhrála, ale vítězství je to trochu hořké.
AKP, která ještě neprohrála žádné volby od roku 2002, i tentokrát jednoznačně uspěla. Se svými více než čtyřiceti procenty hlasů bude nepochybně pověřena sestavit vládu. Bude ale muset vládnout v koalici, což se jí ještě nikdy nestalo a není divu, že už teď její představitelé hovoří o možnosti předčasných voleb.
Doufá v šanci, že by příště přinejmenším získala nadpoloviční většinu, nebo dokonce dvoutřetinovou většinu, aby mohla vypsat ústavní referendum, aby splnila přání svého dlouholetého předsedy Erdoğana.
Současné volby se odehrály ve vybičované atmosféře, v níž sám Erdogan, formálně nadstranický, protiprávně mobilizoval voliče ve prospěch AKP, zatímco nemalá část společnosti šla k volbám právě proto, aby prezidentovi zabránila v jeho plánu stát se jakýmsi voleným sultánem, který by už nikdy neopustil svůj palác o tisíci místnostech a vládl až do smrti.
Právě ti, kdo si to nepřáli, poslali do parlamentu tři opoziční strany, které by teoreticky mohly uzavřít společnou vládní koalici, kdyby mezi nimi nebyly příliš velké ideologické rozdíly.
Po AKP nejvíce uspěla sociálně demokratická CHP, která dostala více než čtvrtinu hlasů. Po ní to byla nacionalistická a sekulární MHP a také nováček, silně levicová HDP s kurdskými kořeny.
Dobrou ilustrací toho, co se v Turecku stalo, je pohled na volební mapu. Na západním okraji a při pobřeží se červenají volební okrsky, v nichž zvítězila levicová CHP, zatímco na jihovýchodě je to prokurdská HDP. Uprostřed, téměř po celé ploše, je to oranžová barva vládnoucí AKP, která má své příznivce v tureckém vnitrozemí.
Kdo se tedy od AKP odklonil?
Jednak ti, kdo nechtěli, aby se vláda přetvořila na aparát podporující ambice prezidenta Erdoğana. Dále zesílila kritika současné vlády za její ekonomické neúspěchy. V prvním desetiletí AKP dokázala své zemi zajistit stabilitu a v důsledku toho i velmi solidní hospodářský růst.
Teď se turecké hospodářství z objektivních důvodů, ale i kvůli chybám vlády dostává do mnohem pomalejší fáze, která už nebude vzhledem k demografickému růstu stačit. Turecko nyní také trvale trpí příliš velkou nezaměstnaností, rozpočtovými deficity a závislostí na zahraničním kapitálu. Závisí také příliš na domácím trhu a na rozvoji tradičních oborů, nedokázalo přesedlat na obory s vysokou přidanou hodnotou.
Od AKP se odklonili i ti Kurdové, kteří ji dříve volili, buď z náboženských důvodů, nebo proto, že od islamistů čekali vstřícnější politiku. AKP však tentokrát hrála na jinou notu a sám Erdoğan prohlásil, že Turecko žádný kurdský problém nemá. To byl pro Kurdy povel k odchodu, zejména ty, kterým nevadilo volit levicově liberální stranu HDP.
Selahattin Demirtaş, předseda zmíněné prokurdské strany Erdogana kritizoval za to, že neprojevil skutečný zájem o oběti výbuchu, který se odehrál na jihozápadě Turecka během předvolebního mítinku. Erdoğan odpověděl útokem a obvinil Demirtaşe z podněcování násilí. Tím možná straně HDP přihrál další hlasy.
Erdoğan nezklamal ani v jiných ohledech a například na kritický článek v New York Times reagoval tvrzení, že jde o osobní útok, protože americký list vlastní židovský kapitál.
Součástí kouzla AKP byla také jeho sebevědomá zahraniční politika. Islamisté se odklonili od Evropy a Izraele ve snaze zakotvit svým vlivem spíše v arabském světě. Tento plán však selhává jednak kvůli rozvratu, který přišel po arabském jaru, ale také kvůli nepromyšlené politice a zvyku se neustále urážet – výsledkem je, že Ankara nemá své velvyslance hned ve třech zemích oblasti.
Ankara se rozkmotřila se svými předními spojenci v oblasti, ať je to Izrael, Egypt nebo Saúdská Arábie, nyní tyto vztahy pomalu slepuje zpátky. Nenápadně se také snaží napravit své kontakty s USA a Evropou. Nezhojitelná je roztržka se Sýrií, nejasná je budoucnost oblasti pod nadvládou Islámského státu. Po sebevědomí Turecka regionální mocnosti však zbyly jen střepy.
Nyní tedy AKP drží v ruce vítězství, které jí staví před nutnost dohodnout se s opozicí. Místopředseda vlády už oznámil, že se pokusí vytvořit vládní koalici, i když nevylučuje předčasné volby, které by karty rozdaly výhodněji pro AKP.
Je zřejmé, že tak lehko se snu o jednobarevné vládě a o vyzdvihnutí Erdoğana do pozice věčného superprezidenta nevzdá. Totéž platí i pro samotného Erdoğana, který možná bude chtít podmínit vstup jiné strany do vlády právě ústavními změnami ve svůj prospěch.
Turecká společnost, tím, že většinově volila opozici, se rozhodla zabránit nástupu volené polodiktatury. Zároveň se připravila o výhody, které pro ni v minulých třinácti letech měly stabilní jednobarevné vlády AKP.
Turecko posledních tří generací – až do roku 2012 - mnoho stability nezažilo. Místo toho má za sebou několik vojenských převratů, rozpad vlád, nárůst levicového i pravicového radikalismu, srážky demonstrantů s policií a extremistické násilí. Důvod, proč řada Turků i tentokrát volila AKP, je dán obavou, že se tato éra neklidu z doby před nástupem AKP vrátí.
Byla to tedy těžká volba. Turecké instituce, ať je to soudnictví, policie, nezávislá média nebo občanská společnost, jsou stále ještě relativně slabé a nové. Pravděpodobně by neunesly nápor ambicí jednoho politika vybaveného velkými pravomocemi.
Teď ovšem budou muset unést nápor všeho toho, co přináší radikalizovaná a rozštěpená společnost, která se blíží k těžké hospodářské krizi.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
