Jan Fingerland: V Itálii vyhrál populismus a sranda

Italská bota uvázla v bahně a výsledky víkendových voleb vypovídají o tom, že si to uvědomují sami Italové. Ti zavrhli mnohé z tradičně vystupujících stran, jako je ta Demokratická Mattea Renziho, která dostala jen asi pětinu hlasů.

Místo toho volili pravicový blok, v němž se našlo místo pro Ligu (severu) i Berlusconiho Vzhůru Itálie, a na druhém místě Hnutí pěti hvězd, jež založil komik Beppe Grillo. Všechna tato uskupení slibovala nějakou zásadní proměnu řady z italských chorob.

Lékaři, kteří neléčí

Jedním z předních témat byla imigrace. Středopravé strany mluví o pomoci africkým zemím, z nichž imigranti do Itálie proudí, ale i o deportacích statisíců lidí bez nároku na azyl.

Říkat ne je nejkrásnější podoba politiky, tvrdil už před časem Beppe Grillo|foto: ČTK/AP, Simone Arveda,ČTK

Českého posluchače bude zajímat, že Hnutí pěti hvězd chce tlačit na distribuci azylantů po Evropské unii a Demokratická strana volá po zastavení dotací pro státy, které odmítají sdílet břemeno této péče. Neméně se nás může týkat fakt, že představitelé dvou nejúspěšnějších stran vyjádřili obdiv vůči Vladimiru Putinovi.

Velkým tématem je v Itálii neefektivní vláda a stát – vždyť průměrná životnost italské vlády je méně než jeden a půl roku. Je trochu paradox, že voliči předloni v referendu odmítli Renziho návrh nové ústavy, který měl politický provoz pročistit. Teď občané zvolili strany, které mají podobný cíl, ale velmi rozdílné představy o něm.

Zlá, ošklivá měna

Další velkou italskou bolestí je ekonomická situace. Hospodářství roste tempem jeden a půl procenta, což je méně než průměr eurozóny a nezaměstnanost přesahuje deset procent.

V pravicovém bloku se našlo místo i pro Berlusconiho Vzhůru Itálie|foto: ČTK/AP, Luca Bruno,ČTK

V kampani se prosadila představa, že hlavním viníkem není špatná hospodářská politika státu, ale euro. Jeden z předních politiků (Salvini) jej označil za zločin proti lidskosti, jiný (Di Maio ) požadoval referendum o odchodu z eurozóny. Oba už na protieurové rétorice ubrali.

Pověsti Itálie ovšem nepomáhá skutečnost, že velká část stran plánuje velkorysé výdaje, ačkoli italský rozpočtový deficit roste a je v poměru k HDP větší než ve Španělsku, které je považováno za varovný případ.

V tomto ohledu je zahraniční hodnocení italských voleb jako vítězství populismu na místě. Jeden z uchazečů o křeslo premiéra, šéf Ligy Matteo Salvini se k označení za populistu hrdě hlásí – lidé podle něj ve volbách potrestali „aroganci“ lidí, jako byl dřívější premiér Renzi. On sám prý naslouchá lidem a slouží jim. Komu to něco připomíná, ať zvedne ruku.

Zábavní populisté

Možná jsou volby potvrzením trendu, podle kterého evropskou politikou obchází strašidlo populismu, ale i demagogie, manipulátorství a fake news.

Jan Fingerland|foto: Khalil Baalbaki

Naslouchání voličům může italskou politiku do nějaké míry uzdravit v tom smyslu, že lidé získají pocit vlivu na veřejné záležitosti. Politická teorie rozlišuje míru demokratičnosti buď podle toho, zda jsou lidé reprezentováni, případně zda se jejich zájmy nějak skutečně odrazí při výkonu moci. To první se možná podařilo, to druhé zřejmě ne.

Itálii, která se nerozhodla pro žádnou jasnou cestu, čeká obtížné období nejistoty a tahanic v parlamentu. Snad zafunguje to, že jsou na to Italové už zvyklí. S nejméně dvěma šoumeny na výrazných pozicích, Silvio Berlusconim a Beppe Grillem, se jim splní alespoň to, že po volbách „bude sranda“.