Jan Fingerland: Za Alešem Havlíčkem, filosofem nadšení
Je neradostným závazkem žáků psát nekrology svým učitelům. Kolik svých učitelů ale můžeme takto uctít? Jen těch pár, kteří splňují dvě podmínky. Totiž že zanechali stopu v životě našem, i v životě mnoha dalších.
Tak je tomu i v případě Aleše Havlíčka. Za pár týdnů uplyne přesně dvacet pět let od chvíle, kdy jako obrýlený mladý muž vkročil do dveří posluchárny čerstvě založené Fakulty sociálních věd v Praze, aby zahájil svůj první oficiální kurs filosofie.
I když byl o patnáct let starší než jeho studenti, byl, tak jako my, na Karlově univerzitě nový. Studoval sice kdysi na pražské ČVUT a později dálkově ukončil brněnské VUT, byl ovšem inženýrem radiotechniky.
Z první školy byl dokonce na zásah StB vyhozen, po nějakou dobu se živil jako topič, ale především se zabýval filosofií. Studoval filosofii soukromě, účastnil se bytových seminářů a podílel se na vydávání samizdatového filosofického časopisu Reflexe.
Filosofii jako profesi mohl Aleš Havlíček začít dělat teprve po pádu komunistického režimu. Autor této vzpomínky se proto zřejmě může počítat k Havlíčkovým prvním žákům.
Byl pro nás zjevením. Jen málo kdy totiž je možné potkat přednášejícího, který tak moc a s takovým nadšením prožívá obor, který vyučuje.
Havlíček byl tehdy v Kristových létech, ale my, o nějakých patnáct let mladší, jsme ho brali jako téměř vrstevníka. Nejen kvůli mladistvému vzhledu, ale zejména proto, že nikdy neměl potřebu klást mezi sebe a studenty nějaké bariéry. Zajímalo ho jen to, co bylo jemu a nám společné, a to studium řeckých autorů.
K jeho počinům při výuce filosofie například patřilo organizování studentských výletů do Řecka, kde jsme s ním starověké texty četli právě na těch místech, kde vznikly nebo o kterých pojednávaly.
S nadšením jsme v Řecku i v Česku přijímali představu, že stojí za to učit se základy starořečtiny a strávit hodiny dumáním nad těžkou větou ve čtvrté knize Aristotelovy Politiky.
Stejné zážitky jistě měli i jeho žáci na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kam se Aleš Havlíček později přesunul. A snad s ním také četli Platónův dialog Faidón, který pojednává o tom, že filosofie je vlastně celoživotní přípravou na smrt. Teprve když se duše konečně oddělí od těla, může zažít radostné shledání s idejemi!
Aleš Havlíček své nadšení uplatňoval ještě v jiném druhu službě filosofii. Byl přední osobou stojící za OIKOYMEH, mikrovydavatelství s megadosahem.
Havlíček se svými spolupracovníky za čtvrt století vydali stovky klíčových děl staré i nové filosofie, od kompletního Platóna v češtině až po mnohasvazkové dějiny filosofie.
Zanechává za sebou také rozpracované rozsáhlé dějiny politického myšlení z pera českých autorů. Tento projekt nemá v našich akademických dějinách obdobu.
Havlíček si nikdy nestěžoval na dřinu, kterou vydavatelství přinášelo. Snad nebude neuctivé, když řekneme, že jeho práce na zaplnění obrovské, padesátileté mezery ve vydávání filosofické literatury je větším odkazem Aleše Havlíčka než jeho vlastní filosofické texty.
Teprve s odstupem si člověk pokládá otázku: který jiný akademik je ochoten obětovat tolik svého času práci sice užitečné, ale také tak nevděčné? Jen ten, kdo bere vážně skutečný význam slova filosofie.
Milovník moudrosti Aleš Havlíček zemřel ve středu 22. července v pouhých 59 letech.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
