Jan Fingerland: Začátek konce íránských ajatolláhů?
Na úspěšných revolucích je zajímavé, že jejich úspěch je vždycky zřejmý až ve zpětném pohledu. Přesto se svět dohaduje, zda poměrně rozsáhlé protesty v současném Íránu jsou začátkem konce tamního režimu, a nebo pouhou epizodou.
Už jen začátky protestů jsou ukryty v mlze. Zprávy o prvních demonstracích se objevily na konci roku na severu Íránu v převážně kurdských oblastech. Nešlo ale jen o etnické nepokoje, protože protesty se rozšířily i do centrální části země, celkem se jedná o desetitisíce lidí v ulicích více než padesáti měst.
Režim zatím jednal relativně umírněně. Prezident Rúhání dokonce mluvil o právu na veřejné vyjádření nesouhlasu, pokud se odehrává poklidně. Přesto jsou už nyní desítky mrtvých a stovky zatčených. Úřady nechaly také zpomalit, případně zcela vypnout internetové připojení, aby znemožnily svolávání demonstrantů a sdílení záběrů z mobilních telefonů.
2009 nebo 2011?
Nad Íránem se vznáší dvojí přízrak. Jedním jsou demonstrace, jež začaly přesně před sedmi lety v arabském světě, ale nepřelily se do Íránu. A za druhé masové demonstrace v Íránu dva roky před tím, v roce 2009. Revoluční gardy a milice Basídž tehdy protesty převážně mladých lidí rozdrtily dosti brutálním způsobem a na téměř deset let zchladily chuť nespokojených Íránců dávat své nálady najevo.
Takzvaná Zelená revoluce roku 2009 ale byla v řadě ohledů odlišná. Měla konkrétní cíl, totiž nespokojenost s vítězstvím prezidenta Ahmadínežáda, které nejen mnozí Íránci považovali za zmanipulované. A přinejmenším symbolické vůdce, totiž Ahmadínežádovy protikandidáty Músávího a Karrrúbího. Tito muži pak na léta zmizeli v domácím vězení.
Nynější íránské demonstrace se více podobají těm arabským, vznikly spontánně a účastní se jich nejen vzdělaná mládež z měst, ale nejrůznější sociální skupiny, včetně chudších lidí, kteří byli dříve vůči režimu loajálnější. Představitelé režimu sice mluví o tom, že demonstrace organizují zahraniční nepřátelé hrdého Íránu, ale není těžké najít pravý důvod nespokojenosti.
Kde ty prachy jsou
Nejde jen o trvalou represi, které jsou Íránci vystaveni, nebo zlost na rozsáhlou korupci, ale také o ztrátu naděje na zlepšení životní úrovně. Po zvolení umírněnějšího prezidenta Rúháního a podpisu dohody o omezení jaderného programu začaly do Íránu proudit miliardy dolarů uvolněných ze zmrazených účtů a z nových příjmů z exportu ropy. Po zhruba dvou letech se Íránci ptají, kde ty peníze jsou.
Podle zjištění perské redakce BBC zchudl průměrný Íránec za posledních deset let o 15 procent, spotřeba základních potravin klesla o třetinu až polovinu. V některých částech země je nezaměstnanost více než šedesátiprocentní, nejhůře jsou postiženi mladí lidé.
Ti také vidí, že zatímco oni se kvůli ekonomické situaci nemohou ani oženit, jejich vláda i nadále utrácí obrovské prostředky na šíření íránského vlivu v rozsáhlé oblasti, včetně podpory syrského prezidenta Asada. Na demonstracích se například pálily fotografie generála Solejmáního, symbolu nové íránské mocenské expanze.
Bariéra strachu
Přesto mnozí odborníci vyslovují pochybnosti, že se demonstrace přerodí na změnu režimu. Musely by prý být rozsáhlejší, trvat ještě mnoho týdnů a musely by se k nim připojit i někteří představitelé samotného režimu a především institucí, jako jsou Revoluční gardy a milice Basídž.
Přesto platí poznatek z arabských zemí z počátku desetiletí – jakmile lidé prolomí bariéru strachu, je nemožné předpovědět další vývoj. Včetně toho, zda se podaří z nové situace vytěžit něco lepšího, než byl dosavadní režim.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
