Jan Macháček: Češi, stát a bezpečné dluhopisy

S ohledem na úspěch minulých emisí lze očekávat, že bude i tato emise úspěšná a zájem občanů velký. A taktéž lze čekat, že vláda to celé bude oslavovat jako jeden z velkých úspěchů.

A to snad vlastně vládě vyčítat ani tolik nelze, pokud to úspěch opravdu bude a tomu jaksi vše zatím nasvědčuje.

Někomu to pak bude připadat jako rozpor či paradox. Podle nejrůznějších průzkumů je Nečasova vláda nejméně populární ze všech vlád v naší novodobé historii a lidé jí dokonce nejméně důvěřují. Jak je tedy možné, že když lidé nevěří vládě, tak si s takovou důvěrou kupují a budou kupovat státní dluhopisy?

K tomu několik poznámek. Emise dluhopisů pro občany či jednotlivce jsou ve světě běžné, bylo naopak po dlouhou dobu nenormální, že česká vláda touto cestou nešla a prodávala dluhopisy prakticky pouze bankám.

Dále - Češi jsou z hlediska financí národ spořivý a finančně relativně zodpovědný, jsme z tohoto pohledu podobní jako Němci či Rakušané. V tomto ohledu jsme jiní než národy a společnosti směrem na východ a na Jih od našich hranic, kde se finanční zodpovědnosti lidé mnohdy teprve učí. Máme to zkrátka ve svých „rakousko-uherských“ genech. Platí to na úrovni rodin i státu. Dokonce i komunisté dbali na to, aby stát příliš nezadlužili, což však činili i z jisté vypočítavosti. Demokratický Západ na ně měl menší páku než na zadlužené Maďarsko či Polsko.

Často sice slýcháme horory o tom, jak se lidé zadlužují, jak všechno prohrají v automatech apod. To se však v převážné většině týká jen společenské vrstvy, která žádné přebytečné peníze nebo úspory nemá. V naprosté většině jsme národ finančně konzervativní.

Je také docela možné, že Češi dokáží intuitivně rozlišovat mezi důvěrou ve stát a důvěrou ve vládu.

To, že si koupí státní dluhopis, ještě nebo vůbec neznamená, že věřím konkrétní vládě v tom, co dělá pro ekonomický růst, zaměstnanost, vzdělanost, vědu či budování právního státu. Taktéž to není žádné vysvědčení o tom, zda vláda nabízí české společnosti nějakou hospodářskou vizi. Pobídkám pro montovny se dnes leckdo vysmívá, ale co místo toho? Češi však možná elementárně věří státu, ve smyslu, že jim peníze neukradne či nezabaví. I když to z hlediska prosperity není a nebude nic moc, nějaká elementární důvěra ve státní pokladnu tu je a nějaká deviza to do budoucna také je. A anglický překlad slova dluhopis – tedy bond - znamená nejen závazek, ale taky svazek. Svazek občana se státem.

A koneckonců. Schopnost české vlády – alespoň ve střednědobém horizontu - držet veřejné finance pod kontrolou tu je. Evropská komise právě řekla, že jsme už škrtali a šetřili dost a s dalšími škrty máme už přestat a rating máme také na evropské poměry vynikající.

Potíž je v tom, že to jaksi není všechno. Máme to u nás zjevně nějak vychýlené pouze jedním směrem.

Česká spořivost a poněkud nepodnikavý naturel má i svou odvrácenou tvář a tou je jakási zatuchlost či nedostatek dynamiky. Nebylo by lepší, kdyby Češi vrhali své volné prostředky do desítek podniků obchodovaných na burze jako třeba v Polsku? Nebo do fondů rizikového kapitálu, které pomáhají novým podnikům v rozjezdu? Souvisí to i s penzijní reformou. Tu chce opozice zrušit, ale vězme, že bez silných investičních fondů se připravujeme o další možnost jak rozhýbat kapitálový trh. A kapitálový trh je jedním ze zdrojů ekonomické svižnosti a dynamiky, o který se vědomě připravujeme.