Jan Macháček: Do boje s dabingem a ignorancí

někdy vážně, někdy s humorem, leč celkově je to jako kdyby člověk hrách na stěnu házel. Podobný bezpočet komentářů jsem napsal už před lety na téma heren, ale teprve založení občanského sdružení kolem Matěje Hollana a jeho brněnských přátel znamená začátek konce odporných blikajících jícnů, které zaplavily tuto zem. Psát články prostě nestačí. Je třeba setrvalá činnost ve veřejném prostoru, je třeba fokusované a zaměřené skupiny lidí, je třeba konzistentní píle a vůle k sepisování různých stížností, právních a legislativních podnětů. Třeba se bojovníkům proti dabingu časem podaří totéž co Matěji Hollanovi a spol., třeba ne, ale bez organizovaného občanského nátlaku to rozhodně nepůjde. To, že se iniciativy chopili mladí studenti, je zároveň jistou naději. Dorůstá zde generace, pro kterou je vzdělání, znalost jazyků a schopnost obstát v globální soutěži prioritou. Tato generace už má dost becherovky, tepláků a knedla-vepřa-zéla generací předchozích.

Někdy se mluví o tom, že tu existuje silná dabingová lobby sestávající především z armád druhořadých dabingových herců. Bez tohoto zdroje výdělku by většina těchto lidí mohla tak leda někde zametat, takže se nelze divit, že si své korýtko brání a doufají, že svým afektovaným kvákáním budou moci z obrazovky kazit vkus dalším a dalším generacím.

Jenže: je tahle pověstná lobby doopravdy tak silná? Možná jde spíše o to, že se jí dosud nikdo systematicky nestavěl.

Své pravidelné texty o škodlivosti dabingu jsem už v 90. letech začínal vždy tím, že jedním z důvodů proč se Skandinávie pravidelně tak dobře umísťuje na předních místech nejrůznějších indexů konkurenceschopnosti je fakt, že tam každý mluví prvotřídně anglicky, takřka na úrovni rodilých mluvčích. A to je zase proto, že se v televizi nedabují filmy ani pro děti.

Jenže dnes už dávno nejde o Skandinávii, nedabuje se už ve většině zemí v Evropě a před pár lety zrušili televizní dabing už i v Albánii, čímž dali tamější politici najevo, že jim záleží na pozvednutí úrovně svého elektorátu a obyvatelstva více než politikům českým.

Jeden český pravicový politik mi řekl, že to je zbytečná debata, protože mladí lidé už se stejně na televizi nedívají a dívat už nebudou. To je otázka: v rozšíření znalosti anglického jazyka jsme na chvostu Evropy a nějaké důvody to mít musí.

A proč se mi ta zpráva o „protidabingovém aktivismu“ mladých lidí jeví zajímavější než politika? Protože politika mne vlastně v dobrém slova smyslu zajímá už jen tehdy, když chce udělat něco pro pozvednutí ekonomické, kulturní a vzdělanostní úrovně obyvatelstva. Jenže čeští politici chtějí zjevně obyvatelstvo tupé, nevzdělané a díky tomu snadno manipulovatelné předvolebními hesly, o čemž svědčí to, že proti otupujícímu dabingu nezasáhli politici ani zleva, ani zprava i když na to měli dvacet tři let času. Tupý volič spolkne i s navijákem různé levé či pravé polarizační narativy o boji dobra se zlem. Horizont otupělého voliče končí českou kotlinou. Kdyby nezbední voliči uměli jazyky, třeba by je napadlo z české kotlinky vykukovat a to nemá z českých politiků nikdo zapotřebí, že ano. Tak se holt občanská společnost musí pokusit to vyvzdorovat.

Programový ředitel ČT Milan Fridrich řekl Respektu, že lidé nejsou na titulky zvyklí, tak by přepínali a klesla by sledovanost. Proč by ale mělo veřejnoprávní medium zápasit o sledovanost s komerční televizí? A proč veřejnoprávní televize dabuje i dokumenty či dokonce Woody Allena? Jakkoli bude boj s dabingem i pouze na veřejnoprávní televizi běh na dlouhou trať, bylo by škoda vzdávat se ambice plošného konce dabingu, který by platil i pro komerční vysílání. Jen takový zákaz může totiž přinést viditelné efekty.