Jan Macháček: Totalita, posttotalita atd.

Přestože v tom mám osobně docela jasno, zdá se mi to jako dobré téma k diskusi. Nebudu si ťukat na čelo a rozčilovat se, jak že si může někdo vůbec myslet něco jiného než já, společnost tuhle reflexi a debatu zjevně potřebuje.

Rozjitřenou atmosféru kolem ústavu dokresluje fakt, že mi jeden známý radil, ať nesedám na lep, že ta debata je uměle vyvolaná a že má sloužit jen k tomu, aby se zločiny minulého režimu relativizovaly, protože si to přejí komunisté a sociální demokraté. Haló noviny nečtu, spíše než ÚSTR mne irituje trapná polarizace debaty a hádky i mezi přáteli z disentu, kterých si vážím. Takže si trvám na tom, že ta debata je užitečná.

Jsem přesvědčen o tom, že od roku 1948 do roku 1989 bez výjimky existoval v Československu totalitní režim. Definiční znaky jsou jasné: po celou dobu tu byla ústavou zakotvená vedoucí úloha komunistické strany, po celou dobu tu nebyla povolena politická soutěž a svobodné volby. Po celou dobu tu nebylo povoleno svobodné podnikání a svobodné nakládání s vlastním majetkem. Po celou dobu tu bylo politicky řízené soudnictví. Po celou dobu tu byla povinnost pracovat a po celou dobu existovaly lidové milice jako ozbrojená pěst dělnické třídy. Až na výjimku kolem roku 1968 jsme žili všichni za dráty.

Z hlediska politologických definic je to tedy jasné. Václav Havel ve své nejznámější eseji Moc bezmocných mluví ale o 70. letech jako postotalitní společnosti. Nenaplňuje se orwellovská vize o kontrole myšlení či myšlenkové policii. Každý si může myslet, co chce a dokonce si v soukromí může říkat, co chce. Na rozdíl od počátku 50. let tu nemáme miliony nadšených komunistů, víru v ideály komunismu většina lidí pouze předstírá, od ambiciózních jedinců, kteří nechtějí skončit v kotelnách či u mytí výloh žádá na veřejnosti vyprázdněný, rituál poslušnosti: od prvomájových průvodů po vyvěšování vlajek

Václav Havel nebyl politolog, byl ale nadán pronikavým analytickým myšlením a schopností brilantně a přesně identifikovat a pojmenovávat. Režim to byl svou povahou opravdu dost odlišný od 50. let, pořád to byl ale režim totalitní. Havlův termín postotalitářský osobně chápu spíše jako jakousi podmnožinu totality, jako popsání specifických charakteristik mravního mrzačení 70. let, nikoli jako pokus o vyjmutí 70. a 80. let z oblasti diktatur.

Persekuce 70. a 80. let byla opravdu s 50. léty nesrovnatelná. Věci, za které by byl v 50. letech provaz nebo deset let, se trestají dvěma, třemi lety kriminálu. Jenže to víme dnes. Zejména na počátku 70. let to tak úplně jasné nebylo. Obavy z vysokých trestů a opakování 50. let byly pro leckoho na místě.

K 70. a 80. letům patří i další znak totality: záměrné vytváření atmosféry bezčasí, vymazání dějin – společnost má žít jen od sjezdu ke sjezdu.

I rok 1968 neztratil některé rysy totality. Smělo se chvíli cestovat, na chvíli zmizela cenzura, pořád tu ale byla vedoucí úloha strany. Byla svoboda tisku, ale papír a tiskárny přidělovala státní plánovací komise.

Nesmyslné je ve vztahu k normalizaci koketování s pojmem autoritářský. Autoritářské režimy většinou nebrání vycestovat, ani nezavírají za samizdat ani nezakazují i nejdrobnější podnikání.