Jan Macháček: Trochu uměřenosti neškodí

Nejprve tedy k tomu, jak to je s tou imunitou. Poslanecká imunita je v této zemi strukturovaná. Její jádrová část, ta nikdy nezpochybnitelná, se týká projevů a hlasování v parlamentu, říká se jí také indemnita či nepostižitelnost. Pak jsou tu záležitosti imunity, které se týkají přestupků a přestupkových řízení: poslanec je načapán jak řídí opilý, když nacouvá do popelnice, porušuje noční hluk nebo ukradne něco v samoobsluze. To má svůj řád a předpisy a tím se dnes zabývat vůbec nebudeme.

A pak jsou tu trestné činy páchané poslanci. Pokud je chce policie stíhat, musí vždy žádat parlament o vydání. Tyto trestné činy mohou být páchány ve sněmovně i mimo ní, jsou to všechny trestné činy, které nemají žádnou souvislost s politickým projevem. Ten výraz souvilost ale není úplně přesný. Jde spíše o všechny trestné činy, které nejsou zároveň také politickým projevem.V ústavě článku 27 totiž stojí, že imunita se vztahuje na hlasování poslanců v Parlamentu ČR a na jejich projevy učinění tamtéž.

Státní zástupci z Olomouce si situaci vyložili tak, že domlouvání trafik výměnou za konkrétní hlasování a vzdání se mandátu je nejen trestná činnost (to všichni víme, že si to pánové Ištván a spol.myslí), ale že tato činnost není politickým projevem, popřípadě s ním ani nesouvisí. (U bývalých poslanců není a nebylo třeba žádat o vydání. O vydání se žádá proto, že je chráněna sněmovna jako celek či orgán proti zvůli exekutivní moci a sněmovna jako celek má po odchodu tří poslanců ODS dávno jinou podobu). U poslance Nečase bylo třeba žádat o vydání.

Nejvyšší soud už podobně jako v případě Bárta-Škárka rozhodl, že „projevem na půdě sněmovny“ je vlastně každá „politická činnost“ ve sněmovně. Jednání tří poslanců bylo – a to je právě sporné – jednáním na pomezí politického jednání (jak budu hlasovat) a kriminálního jednání či dokonce vydírání a kupčení (budu hlasovat tak a tak, po případě se vzdám mandátu jen když za to něco dostanu). Rozhodnutí Nejvyššího soudu je opravdu problematické či nesprávné, protože každá politická činnost nebo vyjednávání prostě není „projevem.“ „Projev“ jistě nemusí být pouze verbální u pultíku, poslanec může třeba kreslit na zeď nebo na své vlastní tělo. „Hlasováním“, o kterém mluví ústava, ale jistě není všechno politické jednání co hlaosvání předchází a co po něm následuje.

Jakkoli je rozhodnutí NS podivné, není pravda, že NS řekl, že se poslanci nyní mohou ve sněmovně vraždit a že si mohou na půdě sněmovny založit rovnou vyděračskou kancelář a krást. To opravdu nikdo nenapsal, nenaznačil, neřekl a z ničeho to nevyplývá. Takové jednání by totiž nejen nebylo politickým projevem, ale ani politickou činností v tom nejširším představitelném slova smyslu. Přesto tyto nesmysly leckdo seriózně vykládá do médií a to dokonce pod pláštíkem odbornosti.

Stejně absurdní a neuměřené jsou výkřiky z ODS o partě fanatiků z Olomouce a požadavky, že mají Ištván a spol.okamžitě odstoupit. Výklad ústavy ze strany pánů Ištvána a spol. je totiž logičtější než rozhodnutí ústavního soudu. K normálnímu soudu se to jistě dostat mělo, věc jiná je nesmyslné vazební stíhání poslanců a dalších obviněných a pompéznost celé původní razie. Nezapomínejme také, že o vazbě pro bývalé poslance rozhodoval soud nikoli policie či státní zástupci.

A nakonec: neznáme spis a odposlechy ale rozhodnutí Nejvyššího soudu se skutečně týká pouze půdy parlamentu. Cokoli se dojednávalo mimo tuto půdu – od Strakovy akadamie po kavárny, byty, ložnice, či auta – stíhatelné je - poslanec neposlanec – pokud to tedy splní znaky korupčního jednání. Takže uvidíme.