Jindřich Šídlo: Česká pravice, smířená s porážkou

Nejspíš i proto, že to pro někdejší pravicové suverény byl nejhorší výsledek v senátních volbách vůbec, který jim navíc tehdy osladil Jiří Paroubek, jehož ČSSD při svém největším vítezství v “druhých” volbách získala kromě všech 13 krajů také 23 senátních křesel. Nikdo jiný to nedokázal dodnes zopakovat a zřejmě dlouho se to zase nikomu nepovede.

Letos stačila ODS tři křesla - pokud započítáme i ostravského senátora, dlouholetého zastupitele za ODS Zdeňka Nytru, pak řekněme tři a tři čtvrtě - k prvnímu vítězství nad sociálními demokraty od voleb do europarlamentu v červnu 2009.

A když tyhle volby, které nemají žádný vliv na domácí politiku, nezapočítáme, pak se délka čekání ODS na toto vítězství prodlouží přesně na 10 let od senátních voleb v říjnu 2006. Takže jistá spokojenost, kterou vyzařuje po dvou volebních víkendech ODS, lze pochopit, jen je tedy na místě otázka: A není to trochu málo?

Pro TOP 09, která brala dva senátory, tahle otázka platí úplně stejně, vzhledem ke krajským ziskům, nebo “neziskům”, jak kdysi Miroslav Kalousek glosoval výsledky ČSSD v eurovolbách 2004, ještě s větší naléhavostí. Jenže výsledek je jasný, ať se v ODS i TOP 09 přesvědčují, jak chtějí.

Jaké hodnoty má pravice nabízet?

Ani tři roky v opozici nestačily české pravici na regeneraci po potupném odchodu od moci v červnu 2013. Zažili jsme první volby od vzniku krajů v roce 2000, které nedokázala vyhrát opozice, a to prosím ani v jednom ze třinácti krajů.

Čestný předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg a nový stranický lídr Miroslav Kalousek|foto: Filip Jandourek

Což mimochodem zvládla ODS i jako hlavní vládní strana v roce 2012, v Plzeňském kraji, takže se záhy podruhé zbavila Jiřího Pospíšila, který tam tehdy vedl její kandidátku. Co je ale ještě horší, neexistuje skoro žádná naděje, že se situace během jediného roku, který zbývá do sněmovních voleb, zásadně změní.

Předsedové ODS a TOP 09 dnes nemohou doufat, že se po nich stanou premiérem - tenhle pocit lídr opozice nezažil tak od roku 1994. Možná, že by se za jistých okolností mohla jedna nebo obě strany podílet na vládě v roli juniorních partnerů, pokud je někdo bude potřebovat.

A co pak? Pak patrně musí přijít na program otázka, co dál. S lídry, s programem a vůbec existencí dvou menších, pravicových stran vedle sebe.

Mimochodem, úplně nejbizarnějším startem takové debaty bude očekaná přestřelka, kdo tedy onou pravicí skutečně je a jaké hodnoty má česká pravice téměř tři desítky let po listopadu 1989 nést a nabízet voličům.

Na druhou stranu je dost pravděpodobné, že na všechny tyhle úvahy, debaty a nejspíš i hádky, bude během dalšího volebního období stráveného v ústraní a zřejmě i opozici dost času. Česká pravice ho zjevně potřebuje.