Jindřich Šídlo: Hlavně, aby vláda nepadla
První pravidlo opozice při hlasování o nedůvěře vládě zní: K tomuto výjimečnému kroku lze přistoupit pouze v případě, kdy je jasné, že vládu nelze svrhnout.
Před šesti lety na to zapomněl Jiří Paroubek a pád vlády Mirka Topolánka v březnu 2009 byl také prvním krokem Jiřího Paroubka na cestě, která nakonec nevedla do Strakovy akademie, jak si přál, ale do předčasného politického důchodu.
Petr Fiala s Karlem Schwarzenbergem mohou být klidní, nic takového jim v úterý nehrozí. Sobotkova a Babišova vláda hlasování s předhledem ustojí a hned prvním bonusem pro pravicovou opozici může být fakt, že v tom koalici pomůže Vojtěch Filip a jeho KSČM - zvlášť pro lidovce to musí být velmi vítaný spojenec.
Beznadějnými pokusy svrhnout vládu nelze samozřejmě plýtvat, což dobře ví i Miroslav Kalousek, který ještě letos v únoru vysvětloval, proč by hlasování o nedůvěře při těchto počtech ve sněmovně bylo jen plané gesto. Jsou ovšem chvíle, kdy i gesta bez výsledku jsou vlastně jedinou možnou taktikou v obtížné situaci, do níž českou pravici zahnaly volby v říjnu 2013.
Musí to být chvílemi až zoufalý pocit. Proti ODS a TOP 09 stojí už rok a půl spojenectví jejich nejpřirozenějších protivníků - těch tradičních, sociálních demokratů a nových, Andrej Babiš a jeho ANO.
Problém české pravice ovšem spočívá v tom, že aspoň podle průzkumů není schopná po tak dlouhé době vládní strany ohrozit.
Svou roli v tom nepochybně hraje lepšící se kondice ekonomiky, na níž ovšem nemá vláda skoro žádnou zásluhu, snad kromě toho, že nevyvolává každý druhý den paniku, jako to dokázala koalice v letech 2010 - 2013.
Krutě pochroumaný obraz TOP 09 a ODS nepůjde vylepšit úplně jednoduše a v krátkém čase, a tak rok a půl před dalšími krajskými volbami a zhruba dva roky před startem předlouhé kampaně supervolebních let 2017 - 2018 nezbývá než útočit jedinými zbraněmi, které zbývají: permanentním poukazováním na střet zájmů, v němž se nachází Andrej Babiš a díky němu i celá vládní většina.
Zjednodušeně řečeno, ta strategie zní: Možná jsme nebyli svatí, ale tohle je ještě mnohem horší. Je to docela riskantní, protože volič si může při vzpomínce na poslední rok Nečasovy vlády a její tragikomický pád říct "je mi líto, ale pořád ne". Ale zkoušet se to musí.
A příběh s biopalivy je dokonale srozumitelný, jde v něm o onu žlutou rostlinu, které se v dnešním Česku nejde vyhnout, o peníze, které si každý dokáže představit a o "nesplněný slib", do nějž se nechal Babiš ve sněmovně nešikovně vmanévrovat.
Výsledkem bude několik dlouhých hodin přímého televizního přenosu, během nějž se vystřídají téměř všichni poslanci ODS a TOP09 v naději, že se někomu z nich - favoritem tu bude jistě Kalousek - podaří ministra financí vyprovokovat k některému z jeho méně promyšlených spontánních výroků, o nichž se bude zase nějaký čas psát a mluvit.
Není to jednoduchá práce, ale nic jiného české pravici nezbývá. A nakonec, trocha vzrušení, které to slibuje, je pořád lepší, než onen požadovaný "klid na práci", o němž mluví Andrej Babiš a prozrazuje tak jen, že některé návyky jsou prostě nepotlačitelné.
Příběh s předem jasným koncem nepřinese do české politiky žádný zvrat, protože na to není připravena ani česká pravice. A bude jí trvat ještě dost dlouho, než ten čas přijde, možná, že na to nebude ani jedno volební období stačit.
Cesta trpělivých drobných porážek může pro ni být ale nakonec lepší, než jedno velké vítězství, s nímž si nebude vědět rady. Tu zkušenost už má taky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
