Jiří Pehe: V čem byl smysl hlasování o nedůvěře

27. květen 2015

Reakce na proběhlé hlasování o nedůvěře vládě jsou vesměs skeptické. Jednu linii této skepse představují komentátoři a politici, kteří se ptají, k čemu je prý takové hlasování, když je dopředu jasné, že vládu nejde svrhnout. Neměli by se zákonodárci raději věnovat svoji práci - tedy přijímání zákonů?

Druhou linii skeptických názorů lze popsat tak, že pokud snad bylo zamýšleným cílem opozice donutit vládní strany, zejména koaliční partnery hnutí ANO Andreje Babiše, k jakési sebereflexi, určitě se to nepodařilo.

Lidovci i sociální demokraté by si podřezávali vlastní vládní větev, kdyby veřejně uznali argumenty opozice o tom, že Babiš je v obrovském střetu zájmů, a začali tudíž pochybovat o koalici s jeho hnutím.

S tím souvisí i další linie skepticismu vůči hlasování o nedůvěře. ČSSD a lidovci prý přeci dobře věděli, s kým vstupují do koalice, přičemž tuto koalici vytvořili proto, že v podstatě žádnou jinou vytvořit ve světle volebních výsledků nešlo, pokud by nevznikla koalice, v níž by byly strany, které si před volbami byly úhlavními nepřáteli.

Čtěte také

Jelikož žádná jiná koalice než ta současná nebyla prý tudíž v podstatě realistická, měli bychom být vděční, že se podařilo vytvořit alespoň nějakou politickou vládu, která ukončila ústavní experimentování prezidenta Zemana s takzvanou vládou odborníků.

Tato linie skepse vůči hlasování o nedůvěře je občas doprovázena úvahami o tom, že v některých zemích nelze hlasování o nedůvěře vyvolat, pokud nemá opozice v záloze novou většinou vládu. Není odpovědné odvolat vládu a nemít přitom žádné konstruktivní řešení co dál.
Vezmeme-li v úvahu všechny zmíněné argumenty proti hlasování o nedůvěře, o co tedy vlastně při hlasování šlo?

Poslanecká sněmovna 26.5.2015

Je možné argumentovat, že jeho smysl spočíval ve dvou věcech. Jednou byla určitá infúze politiky do poněkud zmrtvělého politického dění u nás.

Ať už si myslíme o kvalitě proběhlé debaty cokoliv, jisté je, že od vzniku současné vlády se o řadě důležitých problémů, včetně případného střetu zájmů a oligarchického odsávání peněz ze státní kasy,nevedou skutečné politické boje. Hlasování o nedůvěře poskytlo opozici jeviště, na němž se s ním musela vládní koalice politicky utkat.

Čtěte také

Bylo to přitom politické představení jiného řádu, než jsou jen občasné přestřelky mezi silnou vládou a slabou opozicí. Taková představení k demokratické politice patří. Když je onoho příslovečného „klidu k práci“ příliš moc, měli bychom se začít strachovat, zda se v zákulisí vládní politiky neděje něco, za co budeme později platit vysokou cenu.

Hlavním smyslem hlasování o nedůvěře (a zejména diskuse, která mu předcházela) byl ale boj o voličské hlasy. Opozice dobře věděla, že vládu neodvolá, a věděla dobře, že dokonce ani nepřinutí vládní strany k nějaké veřejné reflexi konfliktu zájmů, který představuje už samotná účast Babiše ve vládě. Tím by si v dané situaci vláda pod sebou podřezávala větev.

Poslanecká sněmovna 26.5.2015, klub ČSSD

Slabá opozice se prostřednictvím televizních kamer obracela na občany. Můžeme si myslet své o tom, zda důležitý institut hlasování o nedůvěře, který by se měl používat jen ve skutečně krizových situacích, je tím nejlepším způsobem, jak dělat jakousi kampaň.

Skutečností ale je, že současná pravicová opozice nemá příliš jiných možností, jak voličům vysvětlit, že příklon velké části jejích bývalých voličů k Babišovi je navzdory všem jejím předešlým chybám velmi riskantní.

Skeptici řeknou, že se to v hlasování o nedůvěře nakonec nepodařilo. Lze ovšem také argumentovat, že se to ukáže až s odstupem času. Hrozba, kterou představuje Babišův projekt pro demokracii se neobjasňuje snadno, takže v tomto případě platí, že opakování, někdy i s pomocí krajních prostředků (jakým je i hlasování o nedůvěře) je matka moudrosti.

autor: Jiří Pehe
Spustit audio